ORIGINÁL
Když byl v roce 1976 uveden do kin původní film Rocky, stal se mezinárodním fenoménem a nesmrtelnou klasikou. Nečekaný hit se v silné konkurenci velkorozpočtových titulů probojoval do oscarového klání a byl nominován na 10 Cen Akademie, přičemž proměnil nominace v kategoriích nejlepší film, nejlepší režie a nejlepší střih, v nichž soutěžil s filmy jako Taxikář či Network. Sám Stallone, který zarytě trval na tom, že v případě realizace filmu musí být obsazen do jeho hlavní role, byl nominován hned dvakrát - za nejlepší herecký výkon a nejlepší scénář.

Díky čtyřem pokračováním se této filmové sérii podařilo získat nové generace fanoušků. "Myslím, že lidé, kteří nám byli po celou tu dobu oporou a zůstali sérii věrní, budou se závěrečnou kapitolou Rockyho životního příběhu spokojeni. Myslím si, že jsme příběh uzavřeli důstojným způsobem." Hlavní příčinou toho, proč lidem film tak imponoval, byla podle Stalloneho skutečnost, že spousta diváků se v jeho hlavním hrdinovi zhlédla. A po třiceti letech od uvedení prvního filmu chtěl napsat příběh, který by základní myšlenku filmu - že všechno je možné, pokud v to dostatečně věříte - předal nové generaci diváků.

"Snaha vzchopit se a zkusit co nejvíce využít své životní šance je poměrně univerzálním snem," říká scénárista, režisér a představitel titulní role. "Nemusíte slavit absolutní úspěch, ale aspoň jste tu šanci nenechali plavat. Myslím si, že spousta lidí je nejvíce frustrovaná z toho, že ji nikdy nedostali."
"Rocky nikdy nepřestal Sylvesterovi kolovat v žilách," říká producent William Chartoff. "Byla to pro něj rozdělaná věc, stejně jako pro ty zástupy fanoušků po celém světě. Přestože je Rocky Balboa opravdu poslední kapitolou, v mnoha ohledech má ze všech pokračování nejblíže k originálu." "První díl byl malý film napsaný jako mistrovské dílo," říká Burt Young, který stejně jako ve všech předchozích dílech ztvárnil Rockyho nejlepšího přítele a švagra Paulieho. "Devadesát osm stran pouliční prózy. Nebyla tam žádná vata. A bylo to velmi romantické. Spousta lidí dodnes nedocenila, jak úžasně romantický film to byl. A dokázal člověka skvěle vyburcovat. Byl to asi nejlepší scénář, jaký jsem kdy četl."

Na začátku tohoto filmu se titulní hrdina ocitá v podobné situaci jako v prvním dílu. "Je zpátky na začátku - úplně sám, akorát už není tak naivní," říká Stallone. Ztratil však jedinou záchrannou síť a oporu, kterou ve světě plném nástrah měl - svou milovanou Adrian, která předčasně zemřela na rakovinu. "Když vám život vezme to, co vám bylo nejdražší, vaše nejlepší léta jsou podle všeho za vámi a zůstal jste úplně sám, říkáte si: _Co teď budu dělat?'" vysvětluje Stallone. "Měl veškerou slávu, kterou si kdy přál, ale jeho žena umřela a syn má vlastní život. Všechno, co pro něj symbolizovalo splněný sen, je pryč a on zůstal sám."

"Rocky cítí hroznou bolest a zlost a neví, jak se toho zbavit," říká Burt Young. "O tom tenhle film je. O tom, jak jeho postavy stojí v prázdných místnostech a snaží se je nějak vyplnit."Rocky pravidelně navštěvuje Adrianin hrob, ke kterému chodí při svých pravidelných procházkách po místech, která pro něj něco znamenala. "Vchod a výklad obchodu se zvířaty jsou zatlučeny prkny. Kluziště zchátralo. On tam ale stojí mezi těmi cihlami a sutinami a v myšlenkách se stále prohrání po ledě s Adrien, dokud jej Paulie neprobudí zpět do reality," říká Stallone. Jeho snaha spojit se se synem Robertem (v podání Mila Ventimigliy) zůstává neopětovaná. "Syn byl tím posledním, co jej spojovalo s Adrian, ale jejich vztah je velice chatrný," vysvětluje Stallone. "Má stejný problém jako ostatní děti, které žijí ve stínu svého otce. Nemůže se svým otcem soupeřit, což by ani neměl. Rozhodl se žít, oblékat, chovat a dělat všechno ostatní přesně opačně než jeho otec."

Herečka Geraldine Hughes, scénáristka a hlavní hvězda uznávané divadelní hry Belfast Blues, byla Stallonem vybrána do role "malé Marie", která však už dávno vyrostla a nyní je svobodná matka, žijící na obzvláště drsné ulici v jižní Filadelfii. V prvním filmu jsme se s ní setkali (v podání tehdy náctileté Jodie Letitizia) v humorné scéně, kdy ji Rocky ochrání před pouličními delikventy a dovede ji domů, za což si od Marie nakonec vyslouží poznámku "Trhni si, blbče!" Hughes podotýká, že přestože Rocky naváže s Marií jakýsi provizorní vztah, je pro něj příliš brzy na to, aby opadla jeho láska k Adrian. "Adrian i Talia Shire, která ji ztvárnila, jsou naprosto nenahraditelné," říká Hughes. "I v tomto filmu zůstává zásadní hybnou silou Rockyho života."

V Marii však Rocky nalezne ten lidský kontakt, který tak zoufale potřebuje. "Marie a Rocky mají ve filmu krásný vztah," říká herečka, "ale není v ničem romantický. Jsou ve svých životech úplně osamocení. Marie si připadá neviditelná, Rocky se za ní přijde podívat a ona se pozvolna stává součástí jeho nového dobrodružství." Když proti sobě počítačový program stanice ESPN postaví v simulovanému boxerskému zápasu úřadujícího mistra těžké váhy Masona "The Line" Dixona a dvojnásobného šampióna Rockyho Balbou, v Rockyho životě dojde ke změně. Simulovaný zápas a jeho kuriózní výsledek jej přiměje k tomu, aby si znovu vyřídil boxerskou licenci. "Rocky zahlédne tu simulaci a najednou se mu rozsvítí," vysvětluje Stallone. "Řekne si: _Vida, tak přece jen můžu dělat něco, co mám rád. A raději to budu dělat blbě než mít špatný pocit, že se o to ani nepokouším.' Jeho úsilí však spustí vlnu rozhořčení a ponižujících posměšků, které plynou ze stereotypních předsudků souvisejících s věkem. Dokonce i jeho vlastní syn říká, že jim oběma dělá ostudu." V roli Masona Dixona si Stallone představoval skutečného úřadujícího šampióna polotěžké váhy, kterým byl v té době Antonio Tarver. "Pokud je to naposledy, proč to nezakončit opravdovým zápasníkem - někým, kdo se nemusí spoléhat na magii choreografie? Antonio umí bojovat a na natáčení přišel se spoustou zkušeností ze skutečného ringu."

Dixon vyhrál všechny zápasy, ale u lidí, kteří by za běžných okolností byli jeho fanoušky, se setkává pouze s neúctou a posměchem. Jeho promotéři uspořádají brainstorming, kde se snaží najít způsob, jak tuto situaci spolehlivě obrátit. A napadne je nalákat zpátky do ringu Rockyho. Přestože se Rocky zdráhá na nabídku přistoupit a vystavit se tak nebezpečí, že dostane nakládačku a bude veřejně ponížen, Marie mu připomíná, že zatímco pro jeho soupeře může jít o pouhou snahu blýsknout se před veřejností, u něj tomu tak nutně být nemusí. "Říká mu: Ty bojuješ sám se sebou'," dodává Stallone. "Mason je mnohem lepší boxer, ale postrádá jednu věc: nikdy nebyl na dně. Nikdy se o sebe nemusel postarat sám, protože ho ostatní nikdy nenechali klesnout. A tou posledním místem, kde byste čekali, že vás někdo stáhne ke dnu a přinutí vás tak dokázat něco výjimečného nebo zaznamenat definitivní životní prohru, je ring, ve kterém proti vám stojí 58letý chlap."

Pro Rockyho je to souboj o všechno, co ve svém životě miloval - o Adrian, o Roberta, o Marii a jejího syna Stepse, o Paulieho - a o každého, kdo kdy jeho snu věřil. "Nesmíte poslouchat nic jiného než své srdce," říká Stallone. Pro herce byl návrat k příběhu italského hřebce možností, jak seznámit novou generaci diváků s myšlenkou, že pokud chcete něco opravdu hodně, nemůže vás na cestě za vaším snem nikdo zastavit. "Jasně, člověk musí být trochu realistický," říká herec. "Pokud je něco fyzicky nemožné, tak se vám to pochopitelně nepovede, ale pokud je vaše víra, že se vám to může splnit, dostatečně silná, dokážete mnohem více, než si lidé myslí. Záleží jen na tom, jak moc se tomu dokážete odevzdat, a na tom, jak jste věrní lidem okolo, které máte rádi."

FILM
Stallone chtěl zachytit Rockyho svět v jeho skutečné a drsné podobě, nikoliv v přikrášlené hollywoodské verzi, proto se se štábem vydal přímo do Filadelfie (některé scény vznikly také v Las Vegas a Los Angeles). "Řekl si: tohle bude tak realistické, jak je to jen možné," vzpomíná koproducent Guy Reidel. "Ani jedno políčko filmu nevzniklo ve studiu. Všechno bylo natočeno ve skutečném prostředí, což s sebou samozřejmě přinášelo spoustu překážek." Omezené zdroje a pouhých pět natáčecích týdnů Stalloneho přimělo k tomu, aby přešel na střídmý a nijak nestrojený styl natáčení, který byl podle něj v naprostém souladu s povahou filmu. "Žádné kolejnice, žádné jeřáby, žádné komplikované záběry, spousta práce s handheld kamerou," popisuje Stallone. "Snažil jsem se ve stylu záběrů zachytit povahu jednotlivých postav. Některé scény jsou frenetické a vnitřně rozrušující. Když natáčím Dixona, jsou záběry velmi světlé, optimistické a sterilní, nepoužívám žádné dramatické osvětlení. Chtěl jsem ukázat, že jeho život je bez barev, stínů a atmosféry - až do toho osudného souboje," říká kameraman Clark Mathis.

Vůbec nejnáročnější část celého natáčení, monumentální boxerský souboj mezi Rockym a Masonem, se filmaři rozhodli z praktických důvodů zařadit na samotný začátek. Stallone právě dokončil tvrdý výcvikový režim a byl ve skvělé formě, což se - vzhledem k náročnosti režijní a herecké úlohy, díky nimž neměl na cvičení čas - během samotného natáčení muselo nutně zhoršovat. Právě proto musely být tyto sekvence natočeny jako první. Plánovaný termín první klapky se začal nebezpečně blížit a produkce se pustila do hledání boxerské arény, kde by mohli velkolepý zápas natočit. Všechny vyhlédnuté arény však měly nabitý program a žádná neměla kapacity na to, aby do něj vměstnala ještě filmovou produkci. Stallone však věděl, že HBO má v plánu natáčet v Las Vegas jeden prestižní zápas mezi Bernardem Hopkinsem a Germainem Taylorem, a vzhledem k tomu, že je srdcem nezávislý filmař, jej ihned napadlo se této příležitosti chopit a využít davu, který by pomocí komparzistů dávali dohromady jen stěží. Zápas se měl konat dva týdny před plánovaným začátkem natáčení, čímž se ale nenechal vyvést z míry a zkrátka termín první klapky posunul.

Poté se ponořil do obsazování rolí. "Nechtěl jsem, aby se to na plátně hemžilo lidmi, které znáte z desítek jiných filmů," vysvětluje režisér. "Když použijete známé tváře, uberete filmu na realističnosti." Tarver se v rámci přípravy na svou roli, která vyžadovala, aby přibral deset kilo, musel naučit do jisté míry potlačit přirozené bojové techniky, ke kterým byl po celou svou kariéru veden. "V jeho stylu rozhodně nebyl problém," říká koproducent Guy Reidel. "Má na kontě více než 30 knokautů. Musel však dokonale ovládnout choreografii každého úderu, aby jím podtrhnul vyznění toho či onoho momentu."

Stalloneho zkušenost s natáčením předchozích dílů produkci výrazně usnadnila, a to jak pro herce, tak pro filmový štáb - detailně jim vysvětlil, kdo v konkrétních okamžicích souboje vyhrává, jak je na tom Rocky v tom či onom momentu s fyzickými a duševními silami a podobně. "Každá sekunda má mít nějaké emocionální vyznění, které muselo korespondovat s tím, co se na plátně děje," říká Tarver. "To je to, co vdechlo jejich souboji život." "Natáčeli jsme během skutečného zápasu, během skutečného vážení, na skutečné tiskové konferenci," říká Stallone. "Natáčeli jsme to, co v rámci přípravy souboje organizovala HBO, a pak jsme běželi na scénu, abychom se mohli věnovat našemu vlastnímu utkání. Bylo to opravdu hodně náročné." Když přišla řada na vážení, Stallone poprvé všem předvedl výsledky svého intenzivního tréninku. "Všechny to úplně ohromilo," vzpomíná Winkler. "Byl v absolutně dokonalé formě. Vypadal úžasně. V tom okamžiku jsem věděl, že pokud budeme dobře dělat svou práci, film bude určitě fungovat."

Při natáčení prvního Rockyho v roce 1976 Stallone se vší silou boxoval do skutečného mraženého masa. Ani v tomto filmu se nechtěl vzdálit od reality - nechtěl, aby zápasy vypadaly jako simulované a využívaly klasických úhlů a klišé. Proto s choreografy a Antoniem Tarverem pracoval na tom, aby působily co nejvíce autenticky. "Nejtěžší bylo přimět Antonia k tomu, aby jeho rány skutečně dopadly na mé tělo, aby mě opravdu praštil, protože to pro něj nebylo příjemné. Ale nakonec to šlo," podotýká Stallone. "Nesnažil se mě zabít. Jeho rány bolely, ale nebyly to knokauty," dodává se smíchem.

Aby zápasu dodali na autenticitě, najali si producenti skutečné komentátory Jima Lampleyho, Larryho Merchanta a Maxe Kellermana, kteří ve filmu hrají sami sebe. Totéž se týká uvaděče Michaela Buffera. Ve filmu se mihne také Mike Tyson. Nejvíce vzrušující okamžik pro všechny zúčastněné však přišel ve chvíli, kdy HBO produkci umožnila využít davu sportovních fanoušků, kteří se přišli podívat na zápas Hopkinse proti Taylorovi. Rocky před nimi vešel do nacpané arény, prošel uličkou a pod dohledem šesti kamer vstoupil do ringu. Když zvedl ruce, 14 000 lidí začalo skandovat jeho jméno s nadšením, které by se jim u placeného komparzu nikdy nepodařilo vzbudit.
"Křičeli hlasitěji než při samotném zápasu," vzpomíná Chartoff. "Byl to nejlepší moment celé show. Člověk se nedokázal ubránit pořádnému mrazení v zádech," dodává Winkler. Později se produkce vydala do proslulého Rockyho teritoria - Filadelfie. Jejich cílem bylo navštívit všechna zásadní místa, kde vznikal původní film - obchod se zvířaty, kostel, kluziště a podobně. Většina z nich naštěstí stále existovala.

Na natáčení se přišla podívat spousta diváků včetně legendy amerického fotbalu a kandidáta na guvernéra Lynna Swanna a bývalého šampióna polotěžké váhy Matthewa Saida Muhammada. Zvláště pozoruhodný byl ve Filadelfii i Las Vegas vysoký počet lidí z celé Ameriky i Evropy, kteří tvrdili, že do města přijeli speciálně kvůli tomu, aby viděli Rockyho. Kultovní scéna, v níž Rocky běží po schodech filadelfského Muzea umění, si i po třiceti letech od svého vzniku uchovala výjimečnou působivost. Je to nejznámější a nejoblíbenější okamžik z celé série. Neuplyne snad jediný den, možná ani hodina, kdy by se po schodech muzea neproběhl stejným způsobem některý z turistů či místních lidí - s rukama nataženýma k nebi a za doprovodu známého hudebního motivu, který jim zní v hlavě.

V posledním pokračování se tato scéna má odehrávat ve sněhové vánici. Když ale filmový štáb dorazil na místo, nesněžilo téměř vůbec. Přálo jim však štěstí - nebe se znenadání otevřelo a produkce se kvapně dala do pohybu. "Začal jsem s Punchym vybíhat ty schody a když jsme byli hotovi, najednou to přestalo," vzpomíná Stallone. "Ten poslední výběh se odehrál během totální sněhové průtrže mračen, která se přesně kryla s dobou, kterou jsme potřebovali na natočení scény. Bylo to pro mě velmi emotivní. Hlavou se mi honilo: _Jakmile ten film sestříháme, je po všem.' Byla to taková třicetiletá životní etapa - všechno, co jsem v životě měl, všechno, co jsem dokázal a za něco stálo, je hotovo. Díval jsem se na město, slunce zapadalo a já jsem si říkal: _Ale aspoň jsi to dokázal. Dostal ses až sem. A teď to končí, tady, uprostřed sněhové vánice na schodech ve Filadelfii. Perfektní. Díky, Bože.' A pak bylo po všem."