„Drdovy pohádky jsou nádherné, půvabné, české, jsou úsměvné a radostné, a proto tvoří naše národní stříbro“ Zdeněk Troška, režisér

Filmem Nejkrásnější hádanka se vrací do pohádkového žánru jeden z nejzkušenějších a nejúspěšnějších českých filmařů – scenárista a režisér Zdeněk Troška. Ten tradičně patří k nejúspěšnějším tvůrcům tohoto žánru u nás. Čtyři z jeho pohádek se umístily mezi desítkou nejúspěšnějších pohádkových titulů za posledních patnáct let.

Snímek Princezna ze mlejna (1994) vidělo 223 155 diváků, pohádky Z pekla štěstí (1999) a Z pekla štěstí 2 (2001) vidělo 358 079, respektive 334 858 diváků. Pohádka Princezna ze mlejna II (2000) je se 496 041 divákem nejúspěšnější Troškovou pohádkou a celkově druhou nejnavštěvovanější českou pohádkou od roku 1992.

Inspirací pro scénář filmu Nejkrásnější hádanka se staly Drdovy pohádky O Matějovi a Majdalence a Jak princezna hádala, až prohádala. Zdeněk Troška sáhl po předloze Jana Drdy již po několikáté. Tu první zfilmoval už před dvaceti lety, byla to pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Český Honza se stal předlohou k filmu Z pekla štěstí. „Už v první třídě, kdy jsem si přečetl sbírku pohádek Jana Drdy, jsem se do téhle knížky zamiloval. Dodnes je mou nejoblíbenější, mám doma tři nebo čtyři vydání a chtěl bych podle ní natočit ještě hodně filmů,“ vyznává se režisér, který si tehdy knížku vypůjčil z knihovny na pionýrském táboře v Kubově Huti. Co je na tomto autorovi tak přitažlivé, že se k němu stále vrací? „Drdovy pohádky jsou nádherné, půvabné, české,“ zdůrazňuje Zdeněk Troška, „jsou úsměvné a radostné, a proto tvoří naše národní stříbro.“

„Dnešnímu dítěti stačí naznačit.“ Zdeněk Troška, režisér

Mezi jednotlivými pohádkami uběhly desítky roků. Jak ale vybrat tu nejlepší pohádku, aby nebyly všechny stejné, každá byla svébytná a ve své době fungovala? „Každá doba je jiná, mění se způsob natáčení, technické možnosti. Proto každá pohádka je jiná, má svůj styl, byť všechny mají stejného vypravěče,“ říká Zdeněk Troška. Samozřejmě za těch dvacet let se změnilo i publikum. „Doba je úplně jiná,“ souhlasí režisér. „Dnes mají děti obrovský přístup ke všem možným filmovým i nefilmovým kanálům, vnímají svět jinak. Jsou odkojeny reklamou, která je rychle vyprávěná a stříhaná, klipy, které tehdy prakticky neexistovaly. Dnešnímu dítěti stačí naznačit, hned se mu to vše dostane do hlavičky a tam mu to ten jeho kompjůtr zpracuje. Takže i náš styl musí být jiný, nicméně já jsem se snažil zůstat věrný vyprávění klasické české pohádky, které uvedl v život Bořivoj Zeman,“ dodává Zdeněk Troška.


„Pohádka má daná pravidla. V momentě, kdy je porušíte, obrátí se to proti vám!“ Zdeněk Troška, režisér Československo bývalo rájem pohádkové tvorby, v posledních letech však takových filmů vzniká pomálu. Znamená to, že tvůrci pohádky bojí? „Ať si kdo chce, co chce říká, já tvrdím, že dva nejtěžší žánry, které existují, jsou komedie a pohádka,“ říká Zdeněk Troška. „Pohádka má jasně daná pravidla a v momentě, kdy tato pravidla překročíte nebo porušíte, obrátí se to proti vám. Musí tam být dva světy – svět dobra a zla a zlo musí být potrestáno, musí tam být jasně dané charaktery, všechno musí být průzračně čisté a čitelné. Jak do pohádky začnete cpát filosofii, psychologii – všechno špatně!"

Pohádku Nejkrásnější hádanka se během posledních let pokoušelo neúspěšně realizovat několik produkcí. Až v loňském roce se projektu ujalo Barrandov Studio, kterému se jej v rekordně krátké době podařilo nejen finančně zajistit, ale i zabezpečit produkčně včetně náročného výběru lokací, výroby kostýmů atd. a zahájit natáčení. První setkání se Zdeňkem Troškou proběhla v květnu 2007, v červnu Barrandov Studio projekt schválilo, v červenci padla první klapka a v únoru 2008 se koná premiéra.

„Realizace filmů po producentské stránce, ale i z pozice výkonného producenta, to je trend, kterým se chce Barrandov ubírat do budoucna,“ říká producentka Helena Uldrichová a dodává. „Tvorba pro děti byla nedílnou součástí barrandovské historie a my jsme přesvědčeni, že je to i jeho perspektiva. Pohádka vždy byl nejlepší vývozní artikl a přerušení dlouholeté tradice pohádkové tvorby rozhodně ničemu neprospívá. Když se podíváme na filmovou tvorbu několik roků zpět, vidíme, že v některých letech se původní česká pohádka v kinech vůbec neobjevila. Věřím, že i nový model financování pomůže tuto situaci zlepšit. V zahraničích modelech podpory kinematografie je tvorba pro děti naprostou prioritou a my věříme, že se tak stane i u nás.“

Barrandovská produkce má zároveň přesnou představu na jaká témata se chce do budoucna v tvorbě pro děti a mládež zaměřit. „Není naším cílem vyrábět české verze Harryho Pottera. Tento druh filmu jednak není naší mentalitě blízký a je nám i jasné, že v českých podmínkách nejsme schopni konkurovat výpravným zahraničním projektům. Tradice české pohádky je jiná, je v humoru,
laskavosti, lidovosti a právě Zdeněk Troška umí ducha české pohádky výborně vystihnout,“ říká Helena Uldrichová.

Pohádku Nejkrásnější hádanka řadí její tvůrce k takzvaným „omalovánkovým“ pohádkám, určeným nejmladším dětem. Věku svého budoucího diváka přizpůsobuje i vypravěčský styl a také nebezpečné nebo strašidelné scény jsou pojaty s ohledem na chápání malých diváků. „V Nejkrásnější hádance máme třeba bandu loupežníků. Ale malý divák i díky hudebnímu doprovodu, maskování nebo kostýmům ví, že naši loupežníci jsou v podstatě takoví přihlouplí strýcové, kteří sice straší v lese, ale vždycky nakonec dostanou na frak,“ směje se režisér a dodává. „Ani zlo tu není absolutní, vždycky je sice potrestáno, ale zároveň dostává šanci polepšit se.“

Synopse
Matěj pracuje u sedláka a miluje jeho dceru Majdalenku. Lakomý boháč však jejich lásce nepřeje, představuje si pro dceru bohatšího ženicha. Jednou zachrání Matěj bílou holubičku a ta jemu i Majdalence za odměnu daruje kouzelnou jahodu, díky níž oba rozumějí řeči ptáků. A dobře slyší, jak kohout předpoví, že jednou bude sedlák vítat Matěje jako Majdalenčina ženicha. Zatím se ale mladík ocitne v nemilosti, sedlák ho vyžene a Matěj se dostane až na královský hrad, kde probíhá velká soutěž o ruku princezny Rozmarýny. Kdo uhodne tři hádanky, stane se jejím ženichem.

Matěj je chytrá hlava, hádanky má rád a princezniny úkoly pro něj jsou hračka. O svatbu s princeznou však nestojí, jeho srdce patří Majdalence. Král si chytrého mladíka oblíbí, ale generálovi, dvorní dámě a hofmistrovi je Matěj trnem v oku, zvláště, když se spřátelí se statečným a poctivým vojákem Ondrou, tajně zamilovaným do princezny Rozmarýnky. Generál, hofmistr a dvorní dáma s pomocí loupežnického velitele Madlafouse vymyslí lest, aby se šikovného chlapce zbavili navždy. A loupežník k tomu nádavkem získá i princezninu ruku. Matěj má však pro strach uděláno a s pomocí kamaráda Ondry odhalí všechny nástrahy. Princezna nakonec pochopí, kdo ji má opravdu rád a díky tomu rozluští i tu „nejkrásnější hádanku“. Ale Matěje ještě čeká cesta za milovanou Majdalenkou.

O realizaci
„Jenom si uvědomte, jak je naše země zadrátovaná. A když už najdete volný horizont, tak na každém vyvýšeném místě stojí vysílač mobilních telefonů.“ Zdeněk Troška, režisér

Natáčení Nejkrásnější hádanky proběhlo od 24. července do 25. září 2007 v lokalitách v jižních, středních i severních Čechách. „Najít lokace pro pohádku není zas tak jednoduché,“ říká Zdeněk Troška. „Jenom si uvědomte, jak je naše země zadrátovaná, kolik sloupů elektrického vedení tu máme. A když už najdete volný horizont, tak na každém vyvýšeném místě stojí vysílač mobilních telefonů. Někdy je to k zoufání. Protože ale hodně cestuju, odebírám turistické časopisy, sbírám zajímavosti, mám seznam míst, a když pak potřebujeme nějaké prostředí, sáhnu do svého archívu …“

Díky spolupráci s generálním partnerem Lesy ČR, s.p. začalo natáčení Nejkrásnější hádanky v půvabném přírodním areálu Staré obory Hluboká. Filmaři zde mohli využít i takzvané „filmařské cesty“, která kdysi byla vytvořena pro historický snímek Oldřich a Božena Otakara Vávry, ale zůstala nevyužita. Štáb Nejkrásnější hádanky se tak stal prvním týmem, který mohl na pozapomenuté přírodní filmové rekvizitě pracovat. Stará obora Hluboká poskytla působivý kolorit řadě napínavých scén z pohádky. A jak filmaři Starou oboru objevili? „Hledali jsme v okolí Českých Budějovic nějaké lesy, v nichž bychom mohli natáčet, pomáhala nám řada známých a přátel, sjezdili jsme spoustu míst v okolí Temelína, Hněvkovské přehrady, až mě pozvali do Poněšické obory – ta je mimochodem také nádherná. Tam mi doporučili, abych se zajel podívat ještě do Staré obory na Hlubokou. Říkali mi: budete nadšen, pane Troška – a měli pravdu,“ vzpomíná režisér. „Obora má přes patnáct set hektarů. Je úžasná. A tehdy mi správce, pan Novosad prozradil, že se tu kdysi pro film Otakara Vávry Oldřich a Božena upravovala cesta, na níž se ale nakonec netočilo. Oni tu cestu pak používali jako spojnici. Když jsme ji viděli – ona už je dnes samozřejmě zarostlejší a proměněná – tak jsem se hned rozhodl a vlastně jsme tam natočili největší část filmu.“

„Pohádkový les musí být tajemný, taková zarostlá smrčina až prales.“ Zdeněk Troška, režisér

Hlavní hrdina pohádky, chasník Matěj se vydává do světa, kde na něj čeká řada překvapení i nástrah – mezi jinými i parta loupežníků. A scény s loupežníky nás zavádějí především do lesa. Jak se dá vůbec najít v současných podmínkách takový správný pohádkový les? „Velice obtížně,“ přiznává Zdeněk Troška. „Dnes jsou lesy hodně prosekané, vyčištěné a řídké. Ale pohádkový les musí být tajemný, musí to být taková zarostlá smrčina s popadanými stromy, trošíčku až pralesní typ lesa – ten je pohádkový! A právě ve Staré oboře se nechává les přirozeně růst. Proto zde lze nalézt řadu romantických zákoutí, plných tlejících kořenů či suchých větví. Když šikovně postavíte kameru, docílíte skutečně pohádkových záběrů, tak jak to známe třeba z ilustrací starých pohádkových knížek.“

Důležité zázemí poskytly štábu české zámky, již filmařsky prověřený Sychrov a především středočeské Žleby. Dále se točilo ve středočeském skanzenu v Třebízi a loupežníkům našel režisér pro jejich doupě úchvatné prostředí na zřícenině v Kostomlatech pod Milešovkou, kde se doposud žádný film netočil. „Kostomlaty pod Milešovkou je typická zřícenina hradu, jaké maloval ve svých pohádkových ilustracích Josef Lada. Pokud si vzpomenete – vždycky tam je hastrman u rybníka a nad ním zřícenina. A přesně takhle Kostomlaty vypadají. Mají krásnou, napůl do skály vylámanou gotickou bránu s věží a nad ní pak je hradní palác s další věží, který je úžasně fotogenický, že jsem se okamžitě rozhodl tu pracovat,“ vzpomíná Zdeněk Troška.

Herci a jejich role
„Pro herce je príma pocit, když hraje. A v pohádce? Co si víc může přát!“ Ladislav Potměšil, herec

V pohádce O princezně Jasněnce zazářil tehdy mladý herec Jan Potměšil, nyní přivádí režisér na plátno Jana Dolanského, sice zkušeného herce, ale v tomto žánru vlastně nevyužitého. Jak najít ty správné pohádkové představitele? „Vždycky mám představu určitého typu a pak hledám lidi, kteří mu odpovídají. Třeba Majdalenka měla být taková ta mánesovská holka. Taťánu Krchovovou jsem našel v plzeňském divadélku Pluto, které je úžasné, veselé, moc rád tam jezdím a z tohoto divadla jsem obsadil dokonce osm nebo deset lidí,“ prozrazuje režisér.

Jak vnímá herec nabídku na roli v pohádce. Je to rovnocenná příležitost nebo „jenom“ pohádka? „Rozhodně to není nic podřadného,“ říká Jan Dolanský. „ A pro herce je to zajímavý úkol. Já myslím, že točit pohádky je to nejhezčí, co může být.“ Nejkrásnější hádanka je také překvapivě debutem pro zkušeného herce Ladislava Potměšila. „Je to moje první filmová pohádka, v televizi jsem jich už pár natočil, ale ve filmu je to poprvé,“ přiznává herec a dodává. „Pro herce je vždycky príma pocit, když hraje. A v pohádce? Co si víc může přát!“ „Moje postava je taková aktuální figura. Je to paní, která se vyzná! Je to paní, která rozkrádá královský rozpočet. Je to paní, která intrikuje na všechny strany, je to paní, do které byste to neřekli… a která skončí v káznici,“ představuje postavu dvorní dámy herečka Taťjana Medvecká.

„Děti ničím neokecáš!“ Miroslav Hrabě, herec

Sen mnoha malých dívek o tom být alespoň jednou v životě princeznou si splnila herečka Veronika Kubařová, která hraje princeznu Rozmarýnku. „Člověk musí najít prostor mezi nadsázkou a přirozeností pohádky, aby mu děti uvěřily a pohádka se jim líbila,“ říká Veronika. „Ondra je nesmělý vojáček, zamilovaný do princezny. Pak potká Matěje, sympatického darebáka, který mu dodává odvahy,“ popisuje svou roli herec Miroslav Hrabě. „Maminka mi vždycky říkala, že by byla ráda, kdybych jednou hrál prince, ale kamarádka mě varovala: Pohádka - to bude buď dobré, nebo si na ní vylámeš zuby. Děti totiž ničím neokecáš! Ale zahrát si pohádkovou postavu byl vždycky můj sen a jsem rád, že se mi splnil.“

Miroslav Táborský se prý stal hercem proto, aby mohl hrát v pohádkách. Pro roli šéfa loupežníku nemohl režisér najít vhodnějšího. „Jmenuje se Madlafous. Já původně myslel, že Matlafous a já budu mít zmatlané fousy. Fousy tedy mám… Já mu říkám loupežník-dobrák, protože všechno zmatlá on. Nebo že by to zmadlal?“

„Za čtyřicet dní jsem nezažil, že by Zdeněk zvýšil hlas.“ Jan Dolanský, herec

Pohádka Nejkrásnější hádanka vznikala ve velmi rychlém tempu. Rozhodnutí o natáčení padlo v červnu a do konce července se podařilo připravit projekt, takže se mohlo začít točit. Všichni se shodují, že na place panovala skvělá atmosféra. „Je obdivuhodný, že při práci, která trvala snad čtyřicet dní, se nestalo, že by na place Zdeněk zvýšil hlas,“ vzpomíná Jan Dolanský na natáčení. „Byl tam velký klid, práce byla soustředěná a bylo to fakt příjemné natáčení.“ Přesto i on zažil scénu, kdy Matěj tak tak unikne smrti oběšením. „Vždycky je nepříjemné, když máte svázané ruce a někdo vám dá oprátku na krk,“ usmívá se herec, který díky předchozí přípravě bez problémů zvládl i jízdu na koni a šermířské souboje.

„Spolupráce s režisérem, ale i celým týmem byla skvělá,“ přidává se Miroslav Hrabě. „Nezažil jsem žádné dusno. Strávili jsme s natáčením celé léto, to uplynulo a já bych klidně pokračoval dál.“ „Na place to bylo úžasné. Všichni se pořád ptali: Paní Medvecká, nechcete židli? Paní Medvecká, nechcete napít? A já jen žasla, protože jsem nevěděl, jestli jsem už tak stará nebo jestli jsem taková hvězda! Prostředí bylo krásné, natáčení klapalo jako hodinky, tak snad film bude stejně tak hezký,“ vypráví o natáčení Taťjana Medvecká.

„Spolupracovat s herci jako je Ladislav Potměšil, který hrál mého tatínka krále nebo Taťjanou Medveckou, s kterou jsme si moc sedly i osobně, to bylo za odměnu,“ přiznává se „princezna“ Veronika Kubařová. „Odjížděla jsem s tím, že mi bude smutno, protože všichni byli fajn a zároveň jsem dostala moc hezkou hereckou příležitost.“ „Měli jsme nádherné lokace,“ vzpomíná Miroslav Táborský. „Při natáčení ve Staré oboře na Hluboké jsem viděl stromy, jaké jsem ještě v životě neviděl. Dost často pobývám na Šumavě a tam vidím v rezervaci taky úžasné stromy, ale tak vysoké smrky jako na Hluboké tam nemají… To je na natáčení pohádek nejkrásnější, že se člověk podívá do míst, kam v běžném životě nestíhá zajet a pozná nádherné kousky naší krajiny.“

Každý má rád pohádky
„Hrála jsem princeznu a ta se změnila v ježka!“ Taťjana Medvecká, herečka

I herečtí představitelé byli kdysi dětmi, jsou i rodiči. Vztah k pohádkám se nezapomíná. „Já jsem pohádky nejprve poslouchal, takže jsem byl spíš posluchač než čtenář – tenkrát se pouštěly z vinylových desek,“ vzpomíná představitel Matěje Jan Dolanský. „Moje oblíbená filmová pohádka je S čerty nejsou žerty,“ říká a přiznává, že v současné době se s pohádkami setkává při čtení svým dětem a favoritem je Karlík a továrna na čokoládu. „Už jako malý kluk jsem chtěl být hercem a když jsem viděl Pyšnou princeznu, strašně se mi líbil Standa Neumann jako král,“ říká současný pohádkový král Ladislav Potměšil. „To jsem byl opravdu malý a že si jednou zahraju krále v pohádce jsem tehdy netušil.“ „Natočila jsem pár pohádek pro televizi, ale nikdy jsem nehrála takové ty bezproblémové princezny,“ vzpomíná na své pohádkové začátky Taťjana Medvecká. „Třeba jsem hrála princeznu Julišku a ta se změnila v ježka. Nebo v pohádce Krása – tam jsem byla poďobaná od neštovic. Já vůbec měla takové zvláštní pohádkové osudy!“

Kostýmy
„Naštěstí mě pan Růžička nesešněroval do korzetu!“ Taťjana Medvecká, herečka

Základem pohádky je bohatá výprava. Kostýmy v Nejkrásnější hádance jsou dílem kostýmního výtvarníka Jana Růžičky. „Pohádky dělám hrozně rád,“ říká Jan Růžička, „přece jen se na nich může člověk tak trochu vyřádit. A já mám pohádky rád, doma mám půl knihovny dětských pohádek. U Nejkrásnější hádanky jsme se pokusili, aby kostýmy nebyly přesně dobově určené. Hlavní mantinely byly dané Drdou a tím, že jde o klasickou českou pohádku.“ Nejvíce šatů vystřídaly ve filmu pochopitelně dámy. „Na první zkoušce jsem se trochu vyděsila, protože mě strašně škrtila spodnička,“ svěřuje se Veronika Kubařová. „Bála jsem se, že v šatech celé prázdniny nevydržím a ve štábu mě strašili, že budu mít všude modřiny. Ale upravili mi je úplně úžasně, takže šaty byly příjemné a nosily se moc dobře.“ „Člověka vždycky těší nosit takové nádherné kostýmy, ale má to svá úskalí,“ říká Taťjana Medvecká. „Naštěstí pan Růžička byl tak laskav, že mě nesešněroval do korzetu. Ale po obědě to člověk cítí. A to vůbec nemluvím o tom, co jsem měla na hlavě. Někdy jsem měla na paruce ještě klóbrc a všechno to vážilo přes dvě kila.“