Čtvrtý rok Harryho Pottera ve Škole čar a kouzel v Bradavicích bude opět plný překvapení, akce a nebezpečí. Bradavice pořádají Turnaj tří kouzelníků, kde tři vybraní studenti ze tří nejprestižnějších kouzelnických škol budou plnit řadu...

Film-vice

Na Harryho Pottera, který se čtvrtým rokem vrací do bradavické školy čar a kouzel čekají jak nanejvýš radostné, tak obtížné časy. To vše ve čtvrtém filmu Harry Potter a Ohnivý pohár, stejnojmenné adaptaci románu z populární série o Harry Potterovi z pera J.K. Rowlingové. V tomto dílu musí Harry soutěžit v nebezpečném mezinárodním turnaji, kde se utká se svými staršími a zkušenějšími kolegy. Čeká ho však konfrontace s jeho největším nepřítelem, Lordem Voldemortem, který je rozhodnut použít veškeré své síly, aby s Harrym jednou provždy skoncoval. Tato drásavá skutečnost bledne pouze ve srovnání s Harryho nejhlubším strachem z toho, že si bude muset najít někoho, kdo by jej doprovázel na tradiční Vánoční ples v Bradavicích. Školní rok také přinese významné změny do života Harryho nejlepších přátel, Rona a Hermiony, kteří si konečně připustí, že vůči sobě chovají silné city. Paralelně s tím, jak mladí čelí náporům hormonálních bouří, rozkvétá květ romantiky i mezi dospělými, rej jisker poletuje i mezi Harryho důvěrníkem Hagridem a Madam Maxime, ředitelkou Akademie kouzel v Krásnohůlkách..„Tento díl byl největší výzvou ze všech čtyř filmů,“ říká David Heyman, producent filmové série Harry Potter. „Hledali jsme někoho, kdo by byl schopen natočit temný a napínavý thriller, řídit akční sekvence a zároveň být intuitivní a citlivý vůči přirozeným úzkostem, kterými trpí teenageři. Musíte se podívat na různorodé filmy jako jsou Tanec s cizincem, Krycí jméno: Donnie Brasco, Čtyři svatby a jeden pohřeb, abyste docenili, že je jen nemnoho tak talentovaných a nadaných režisérů jako je Mike Newell.“ „Pro mě je podstatou tohoto příběhu thriller,“ říká Newell. „Jsou tu úžasné proměny nálad, jen si vezměte ten posun od Turnaje tří kouzelníků po humor a zároveň hoře na Vánočním plesu v Bradavicích, ale tím, co tento příběh žene kupředu, je thriller, ve kterém se do hry dostává cosi, co chce Harryho uchvátit a jen on sám má sílu, aby s tím něco udělal.“ Na počátku příběhu se ohlašuje nebezpečí – Harry se utkává s děsivou noční můrou, která mu na čele způsobí smutně proslulou svítící jizvu, která mu způsobuje urputnou bolest. Bolest při mistrovství světa ve famfrpálu přeroste v děs, který jej zbavuje odvahy, neboť zlovolní přívrženci Lorda Voldemorta, Smrtijedi, ozáří noční nebe Znamením zla, čímž po třinácti letech od jeho zmizení dávají opět vědět o svém vůdci. Ani ctihodný ředitel školy v Bradavicích, Brumbál, nechápe, co tyto tajemné události znamenají. Ve snaze upevnit kontakty mezi třemi největšími evropskými čarodějnickými školami Brumbál oznámí, že Bradavice budou hostit Turnaj tří kouzelníků, napínavé utkání, při němž se na rok do Bradavic dostanou studenti a učitelé ze zbývajících dvou škol. „Brumbál se pokouší připravit svět čarodějů na temné časy, které jsou za dveřmi,“ říká Heyman. „Toto jeho gesto zároveň podtrhuje hlavní téma celého filmu, kterým je, že se musíte naučit vycházet s lidmi, kteří se od vás liší. Pokud jsou dobří, nezáleží na tom, odkud jsou.“ Vzhledem k nebezpečí disciplín vydává Barty Skrk, ředitel odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci, vyhlášení, které do sedmnácti let věku zamezuje účast v klání, což čtrnáctiletému Harrymu a jeho přátelům dělá čáru přes rozpočet. Když kouzelný Ohnivý pohár vybere po jednom šampiónovi z každé školy, překvapí, že zazní i jméno čtvrtého účastníka: Harryho Pottera. Navzdory Harryho nesouhlasu, je rozhodnutí Ohnivého poháru závazné a on nemůže jinak, než se zúčastnit vysilujícího Turnaje, kde jsou mu soky studenti mnohem starší a zkušenější v čarodějných dovednostech. „Na Harrym se mi líbí, že není hrdinou v klasickém slova smyslu, takový ten hrdinný Superman, který všechno zvládne,“ říká Daniel Radcliffe, který při přípravě na roli na Newellův popud sledoval thrillery jako Na sever severozápadní linkou. „Harry je zranitelný. Má strach. I když mu v okolí tolik lidí pomáhá, myslím, že by nejraději svou roli opustil a celou tu „hrdinskou záležitost“ ukončil. Jenže v okamžiku, kdy Pohár ohlásí jeho jméno, dostává se do záře reflektorů. Nejenže se musí s podezřívavostí a kritikou, které se na něj valí ze všech stran, ale ví také, že on své jméno do Poháru nedal, takže to musel být někdo jiný.“ Když se Harry obrátí na svého důvěryhodného učitele, aby u něj našel vedení a ochranu, zjišťuje, že sám Brumbál se marně snaží přijít na smysl oněch tajemných událostí. „Harryho svět je naprosto otřesen,“ říká Radcliffe. „Poprvé v životě nevidí Harry svého učitele Brumbála jako takřka vševědoucího, ale jako starého muže, který je dávno za vrcholem svých schopností, což je pro něj velmi nepříjemné zjištění. Někdo nebo něco se vetřelo do Bradavic a chce se k Harrymu dostat, jenže Brumbál neví, o koho se jedná, odkud pochází, natož jak ho zastavit.“ „Brumbál už nevládne situaci a to jej děsí,“ říká Michael Gambon, který se podruhé ujímá role respektovaného učitele (poprvé v Harry Potter a vězeň z Azkabanu). Na svých bedrech nese enormní zátěž, neboť má na starosti bezpečí a dobro všech studentů. A když do Bradavic pronikne zlo, najednou neví, jak se ho zbavit.“ Brumbál správně tuší, že ať už do Poháru strčil Harryho jméno kdokoliv, nechtěl, aby turnaj vyhrál. Proto požádá Alastora „Pošuka“ Moodyho, nového bradavického učitele předmětu „obrana proti černé magii“, aby svým vysoce citlivým okem na mladého čaroděje dohlédl, než zjistí pravý smysl oněch zlověstných událostí.“ Moody je ve skutečnosti legendární Bystrozor, nebo též lovec černokněžníků, který má na svém kontě polovinu osazenstva azkabanských cel, plných Voldemortových stoupenců. Leč roky boje se zlem v předních liniích si vybraly svou daň. Věčně vyděšený a paranoidní Moody bezmezně důvěřuje svému kouzelnému vševidoucímu oku, které mu pomáhá v boji se zlem, jež se podle něj plíží z každého stínu. „Moody je takový pistolník s kouzelnou hůlkou,“ říká Brendan Gleeson, všestranný herec, který je známý díky svým rolím ve snímcích jako Statečné srdce, Návrat do Cold Mountain, Troja a Gangy New Yorku. „Je někým, kdo se ponořil do lovu démonů zběhnuvších od pravé stezky do té míry, že se jedním z nich stal. Když jsme se poprvé setkali, abychom si prošli kontury postavy, navrhl Mike Newell, že hlavním rysem Moodyho postavy budou velká duševní zranění. Postava vytváří velmi zajímavý dramatický oblouk – přichází do Bradavic jako bojovník rozpálený mnohými souboji a roste v někoho, komu se děti učí věřit.“
Jakkoli má na čele vypálen cejch neuctivosti a hrubě se projevující lásky, která studenty děsí a vyvolává kritiku jejich zámožných rodičů, má Moodyho šílenství svůj význam. „Tato postava mě zaujala tím,“ říká Gleeson zamyšleně, „že mi připomíná některé z mých dávných učitelů. Nemá čas na to, aby se z knížek učil bontonu a krasomluvě. Chce těm mladým mužům a ženám ukázat, čemu vlastně čelí. Zlo existuje a oni by měli vědět s čím mají tu čest. Nepotrpí si na protekci, protože se domnívá, že je to je nepřipraví na skutečný svět. „Moody je komplikovanou postavou, která je výzvou,“ říká Heyman. „Brendan do ní rovným dílem vnesl krutost i humor, takže jeho postava je jak děsivě impozantní tak roztomilá.“ K tomu režisér Newell, který s Gleesonem spolupracoval již v roce 1992 na rodinném dobrodružství Cesta na západ dodává: „Zřídkakdy najdete herce Brendanovy hloubky a kalibru. Možná to samé platí v odlehčené formě pro všechny Iry, ale na Brendanovi je něco, co je mimořádně barbarské i nevinné, takže tahle role plná hrotů a hran mu perfektně sedla.“ Moodyho vyndavací oko vzniklo pod dohledem supervizora oddělení na mechanická monstra Nicka Dudmana a supervizora vizuálních efektů Jimmy Mitchella. „To oko se stalo samostatnou postavou,“ říká Newell, „a abych vám nezkazil celou tu krásnou iluzi, která je obestírá, raději vám neřeknu, jak vlastně vzniklo.“ Návrhářka kostýmů Jany Temime se při návrhu Moodyho černého kabátu inspirovala spaghetti westerny – omlácený kožený kabát s pláštěm a přezkami, který vypadá stejně obnošeně jako jeho majitel. „Moody je bojovník. Nemá žádný dům, natož domov. Doslova žije ve svém kabátu,“ říká Temime. „Měli jsme tu tým lidí, kterým trvalo týden, než kabátu dali náležitou patinu, díky které zestárl o celá léta.“ Moody se pokouší Harryho chránit před tajemnými silami, které ohrožují jeho život, ale tento teenager se musí utkat i s nepřátelskými silami jiného druhu: bulvární reportérkou Ritou Holoubkovou. Holoubková je stejně bezskrupulózní jako vtíravá a nezastaví se před ničím, aby její nactiutrhačské drby v novinových sloupcích měly co největší čtenost. „Rita píše o tom, co lidé chtějí slyšet a nebo o tom, co je přinutí číst,“ říká mezinárodně uznávaná herečka Miranda Richardson, jejíž role sahá od Hodin, přes Ospalou díru a Enchanted April až po Newellův hit z roku 1985 Tanec s cizincem. „Udělá cokoliv, aby příběh, jehož vyznění si už předem napsala v hlavě, dostala na papír. Čím je nebezpečí na papíře větší, tím je vzrušenější. Myšlenka náhlé smrti či možného zranění je pro ni motorem.“ „Rita je sice vypočítavá a drsná, ale má i jisté kouzlo a proto se dostane přesně tam, kam potřebuje,“ osvětluje Newell. „Miranda je velmi nadaná herečka. Má skvělý smysl pro komické načasování a zároveň je schopna zahrát persónu, která je skutečnou hrozbou.“ Holoubková zasáhne i do osobního života Hermiony. „Je absolutně příšerná!“ křičí Emma Watson. „Rita má na Hermionu od začátku spadeno. Upozorňuje Hermionu na všechny tajnosti, které o sobě před světem skrývá – jako například to, že je knihomol a šprt a přesně tak to dělala profesorka Trelawneyová ve třetím filmu. Není tedy žádným překvapením, že novinářčino výstřední oblečení je přesně takové, jaká je i uvnitř. „Rita cítí, že je její povinností, aby byla pro každou příležitost náležitě oblečená, a také říci pravdu, tak jak ji vidí ona svému čtenářstvu,“ říká Richardson. „ A co se týká oblečení, vidí se jako jediná veřejná osoba, která má dobrý vkus.“ Jany Temime vypráví o návrzích oděvů pro Ritu Holoubkovou: „Inspirovala mě 80. léta. Výrazné barvy a naškrobené oděvy přesně odpovídají typu příběhů, o které má zájem. Když například účastníci Turnaje stojí před první náročnou disciplínou – draky – je oblečená do šatů, jež jsou z látky, která vypadá jako hadí kůže pokrytá šupinami. Když navštíví utkání, kde se mají účastníci potápět, není divu, že její kostým je jedovatě zelený. Harry se nechce nechat znejistět jak Moodyho neortodoxními způsoby, tak záludnými pomluvami Rity Holoubkové, neboť se blíží jeho nevyhnutelná konfrontace s Lordem Voldemortem, černokněžníkem, který stojí za úmrtím jeho rodičů. O Voldemortovi se ve světě čarodějů mluví s bázní v hlase jako o „Vy-víte-kdo“, neboť ten, kdo se za tímto souslovím skrývá, je krutý, nelidský a bez slitování. Harry je jediným člověkem, který kdy přežil prokletí Pánem zla. Tato skutečnost v něm zanechala mnohem hlubší rány na duši, než jizva, která mu občas vytane na čele. „Termín ´nepřátelé´ není pro jejich druh vztahu dostatečně vystihující,“ říká Radcliffe. „Harry nenávidí Voldemorta každou molekulou svého těla. Chce ho zabít, protože zavraždil Harryho rodiče. Ale zároveň se ho velmi bojí.“ „Hrát samou esenci zla je velmi náročné,“ uvažuje nahlas Ralph Fiennes, který během své kariéry hrál hrdinné, romantické i záporné postavy ve snímcích jako jsou Nepohodlný, Červený drak, Krásná pokojská, Anglický pacient či v Schindlerově seznamu, za nějž byl nominován na Oscara. „Během rozhovorů s Mikem o postavě jsme se rozhodli Voldemortovi dát určité lidské vlastnosti, protože hrát zosobněné zlo je zhola nemožné. ´Zlého vzezření´ se ve filmech často dosahuje ceněním zubů a různými grimasami. Chtěl jsem, aby můj Voldemort byl hluboce a opravdově zlý. Zlo pochází ze strachu, frustrace a neštěstí. Voldemort byl odmítaným dítětem. Měl velmi neveselé dětství, a právě tam se začal hromadit a mokvat všechen jeho hněv, žárlivost a zášť jako hnisající vřed.“ „Voldemort je někým, kdo nezná lásku,“ říká Heyman. „Láska je pro něj prasklina na dokonalém obrazu, slabost. Je ztělesněním čistého zla. Je někým, kdo je mocný a přitažlivý. Ralph je hercem, který dokáže v postavě jít hodně hluboko a proto skvěle zachytil spletitost Voldemortova charismatu a temnoty.“ Voldemort je rozlícen tím, že pověst o Harry Potterovi, chlapci, který přežil, začala žít svým vlastním životem a posledních třináct let strávil tím, aby znovu nabyl síly, o kterou přišel oné noci, kdy zemřeli Harryho rodiče. S pomocí svého neduživého služebníka Červíčka se Pán zla triumfálně vrací do lidského těla, aby Harryho navždy odklidil z povrchu zemského. Ralph Fiennes říká: „Mike chtěl prozkoumat Voldemortovy náhlé změny nálad a všechny jeho výbuchy hněvu. Jsou chvíle, kdy svůj hněv na Harryho přímo plive, jindy však dokáže být docela příjemný. Nikdy nevíte, co v následujícím okamžiku udělá.“ „V momentech, kdy jsou lidé okouzlující, je na nich i něco děsivého. Vždy očekáváte, že by z ničeho nic mohli udělat i něco velmi násilného. Když sedíte u stolu s někým, kdo vám podává číši vína a dar, a vy zároveň víte, že utrápil svou ženu k smrti, vyžaduje to hodně pevné nervy.“ K tomu Newell dodává: „Ralph je jako Voldemort velmi děsivý. Na jeho očích vidíte, že to nemá v hlavě v pořádku, že se posunul někam, kam nemáte přístup. Když ho v tomhle filmu vidím na plátně, úplně mě to přimrazí k podlaze.“ Radcliffe vzpomíná na natáčení společných scén s Fiennesem: „Byla to velmi intenzivní zkušenost. Učil jsem se už jen pouhým pozorováním – způsob, jakým účelně využívá hry těla a rukou, zvláště pak ve scéně, kdy Voldemort získává lidskou podobu, je úžasný.“ Na to Fiennes reaguje s úšklebkem: „Daniel si toho ode mě musel nechat hodně líbit. Je ještě chlapcem, zároveň je však nějakým způsobem spojen s mučitelem, jenž mu obrazně i doslova strká prst do zranění na hlavě. Ten se při tom směje a opájí tím, jakou bolest mu způsobuje. Musel jednat, jakoby pod tlakem té hrůzy omdléval. K tomu není třeba mnoho dodávat. Velmi jsem ho obdivoval.“ Na Voldemortův vzhled se kladl velký důraz. V rámci série Harry Potter je to totiž poprvé, co na sebe Pán zla bere plnou lidskou podobu. „Když se Ralph dostal do týmu, David Heyman mi řekl ´Chceš mu znetvořit tvář, že jo?´,“ vzpomíná Newell. „A já na to ´Ne, ne´. Ralph dokáže zahrát zlo i bez pomoci make-upu. Vyrve to z hlubin své psyché. Pak jsem jel na víkend domů a stále jsem si říkal ´Ty jo, něco bych mu na tom obličeji udělat měl.´“ Fiennes vzpomíná: „Moje neteře a synovci se hrozně těšili, že strýčka Ralpha uvidí na placu jako Voldemorta. Jenže když přijeli, ani mě nepoznali!“ Supervizor oddělení na mechanická monstra Nick Dudman a jeho tým nakonec vytvořili několik koncepcí pro Voldemortův make-up, přičemž užili minima prostetiky a raději se soustředili na zsinalý nádech Fiennesovy kůže, pod kterou se vypínají a smršťují klubka žil, které do jeho živě-mrtvých zad, rukou, nohou a hlavy vhánějí tekutinu, která už snad ani není krví. Fiennes, který si kvůli roli musel oholit hlavu, hruď a ruce, přizvukuje: “Můj make-up je ve skutečnosti velmi jednoduchý, ale efektní. Chtěl jsem na sobě mít minimum make-upu, abych měl volnost pohybu. Za celou touto koncepcí spočívá myšlenka, že Voldemort získal novou podobu, je v novém těle, takže zkouší, jaké jsou jeho fyzické možnosti.” Na Voldemortův černý vlající rubáš byla použita lehká hedvábná látka, která mu dává vzezření plaza. “Když uvidíte Voldemorta v tom jeho úboru, napadne vás, že je ve skutečnosti oblečen v černé, vzdouvající se kůži. Nemá boty. Cítil jsem, že by nebylo správné, kdyby je na sobě měl.” Heyman dodává: “Chtěli jsme, aby v jeho kostýmu byla jakási lehkost a jednoduchost. Prostě něco, co nevzbuzuje pocit tíhy jak jako šaty profesorů. Je to velmi strohý oděv, nikterak ornamentální, neboť on si na estetiku nepotrpí. Smrtijedi se rádi zdobí a parádí, ne tak Voldemort.” Během postprodukce změnil tým od vizuálních efektů tvar Fiennesova nosu tím, že jej zploštil a přidal na něj praskliny a štěrbiny, aby mu dodal hadí vzhled, který podtrhuje Voldemortův původ v koleji Zmijozel. “Je to vážně děsivé,“ říká Heyman na adresu Fiennesovy digitální proměny, “ale velmi jemným a znepokojivým způsobem.”


JSME ŠAMPIÓNI

Turnaj tří kouzelníků je natolik nebezpečné utkání, že se neuskutečnil více než sto let, jakkoli patří k vysoce ctěným tradicím komunity čarodějů. Kouzelný Ohnivý pohár vybere tři šampióny, každého jako zástupce jedné z největších evropských čarodějných škol, aby se utkali o slávu, která se pojí s výhrou Poháru tří kouzelníků. Jestliže jedince vybere Ohnivý pohár, nelze couvnout. Jednotliví šampióni se musí cele spolehnout na své schopnosti a dovednosti, aby zdárně prošli třemi riskantními etapami turnaje. Každé úspěšné splnění úkolu poskytuje vodítko k tomu následujícímu, bez nějž nemá šampión šanci přežít, natož jen vyhrát soutěž. Harry Potter a jeho kolegové v úžasu sledují své vrstevníky z ostatních škol, kterými se nyní hemží bradavické chodby: spanilé a oduševnělé dívky z Akademie kouzel v Krásnohůlkách, jež vede majestátná Madam Maxime, a asketické mladíky ze školy v Kruvalu, jimž velí tajemný Igor Karkarov. Ohnivý pohár nejprve vybere zástupce Kruvalu: je jím bulharský šampión ve famfrpálu Viktor Krum, mužný a silný sportovec, který šetří každým slovem jako šafránem. Vyčerpávající konkurz, který vedl k angažování bulharského nováčka v herecké branži, Stanislava Ianevskiho, nakonec vydal své plody. “Viktor Krum je ten nejlepší hráč famfrpálu na světě a všichni fanoušci i hráči jej naprosto zbožňují,“ říká Ianevski, který Kruma přirovnává k fotbalové hvězdě Manchesteru United, Wayne Rooneyovi. “Stanislav má pro danou roli nejen správný vzhled, ale je i sportovně nadaný. Navíc dokáže dobře hrát,” říká Newell o Ianevskim, který předtím, než se stal Krumem, nikdy nehrál. Akademii kouzel v Krásnohůlkách reprezentuje spanilá a svůdná Fleur Delacourová, kterou hraje francouzská herečka Clémence Poésy (Spiknutí střelného prachu , Vítejte u Rozových). „Fleur je velmi šmrncovní. Dokáže ovšem také být velmi zodpovědná,“ komentuje svou postavu Poésy. „Clémence zosobňuje francouzský smysl pro rovnováhu a důstojnost,“ říká Newell. „Zároveň je velmi silná a odhodlaná, jako postava Fleur, kterou zosobňuje.“ Heyman dodává: „Clémence je také velmi nadanou herečkou. Byla schopná zosobnit vnitřní sílu a odvahu, která ji předurčila k tomu, aby se stala krásnohůlskou šampiónkou v Turnaji.“ Když Ohnivý pohár vybere všemi milovaného Cedrika Diggoryho z koleje Mrzimor jako třetího soutěžícího turnaje, všichni bradavičtí studenti sálají nadšením. „Cedrik zosobňuje vše, čím by měl bradavický šampión být,“ říká Newell. „A Robert Pattison se přímo pro tuto roli narodil, neboť je skvělým představitelem typického anglického kluka s perfektními rysy studenta veřejné školy.“ Pattison, který si před tím zahrál ve filmu Kruh, říká: „Cedrik je soutěživý, ale je to také pohodový kluk, který hraje fér a drží se pravidel.“ K tomu Radcliffe dodává: „No, on je přesně prototypem toho hrdiny, který jiným přebere holku, v tomto případě mně! Cedrika a Harryho však spojuje vzájemný respekt a smysl pro fair play.




JAK SE NATÁČEL TURNAJ TŘÍ KOUZELNÍKŮ

Výroba filmu Harry Potter a Ohnivý pohár začala na konci jara 2004 ve studiích v Leavesden v anglickém hrabství Herfordshire. Po Leavesden se štáb až do března 2005 přemisťoval na lince Oxford University, Virginia Water v Surrey, Ashridge v hrabství Hertfordshire až po pohoří Glen Nevis ve Skotsku. Pro tvůrce bylo během natáčení největší výzvou to, jak nejlépe na plátno převést tři děsivé a záludné etapy Turnaje tří kouzelníků. V první etapě se každý ze soutěžících musí utkat s drakem, jehož plemeno se soutěžící od soutěžícího liší. Závodníci jim musí ukořistit zlatá vejce, na kterých draci sedí. Jak tomu osud chtěl, na Harryho padne ten nejhrůzostrašnější ze všech - maďarský trnoocasý drak. Tato sekvence začíná v aréně, která je vysekána do skal skotských hor. Tento rozlehlý set, který kombinuje vzhled kamenolomu a středověké arény, byl ve dvou částech postaven v ateliérech v Leavesdenu. „Je to jeden z největších setů, který jsme kdy pro film postavili. Když bojujete s draky, potřebujete dostatek prostoru,“ poznamenává vedoucí výroby Stuart Craig, držitel třech Oscarů (Anglický pacient, Nebezpečné známosti, Gándhí), který mimo jiné získal nominaci na Oscara za Harry Potter a Kámen mudrců. „Celý boj člověka versus draka jsme však neomezili jen zdmi arény. Rozhodli jsme se, že využijeme i oněch úžasných scenérií Skotské vysočiny.“ „Myslím, že jsme honičku s drakem dostali daleko za rámec knihy,“ říká supervizor vizuálních efektů Jimmy Mitchell. „Ukazujeme Harryho zručnost v zacházení s koštětem, protože trnoocasý drak jej honí z prostoru arény do hor a pak zpět přes viadukty a střechy na školní pozemky.“Craig a Mitchell na vzezření trnoocasého draka pracovali dlouho, ale už brzy toto zkázonosné monstrum začalo nabývat určitějšího vzezření. „Nejprve jsme se se Stuartem zabývali dračí délkou,“říká Mitchell. „Má být drak čtvernožec nebo dvounožec s křídly? Draci jsou v našich představách stvořeními na způsob dinosaurů, proto jsme se rozhodli, že mu dáme něco z pravěkých ještěrů, což jsme ještě obohatili netopýřími křídly. Pak jsme na něj nanesli patinu a potrhali mu křídla, aby vypadal jako stvoření, které žije celé dlouhé věky.“ V mezidobí, kdy Mitchell a jeho tým pracovali na drakovi počítačovém, supervizor speciálních efektů John Richardson a supervizor oddělení na mechanická monstra Nick Dudman pracovali na stavbě draka „praktického“ – 12 metrů dlouhé animatronické stvůry, která disponuje i plně funkčním plamenometem. „Drak se pohybuje kombinací práce s animatronickými táhly a zapojením lidské síly v oblasti křídel,“ říká Dudman o drakovi, který se ve filmu objeví noc před turnajem, ve scéně, kdy Hagrid vede Harryho do lesa, aby ho tam před draky varoval. „Kvůli bezpečnosti všech lidí na placu je pohyb řízen počítači, protože plamenomet má dosah asi 9 metrů. Na tak krátkou vzdálenost je zde stále nebezpečí, že z poloviny štábu uděláte ohořelé špekáčky!“ K tomu ještě Richardson dodává: „S plamenometem jsme udělali několik testů. V úvaze byla spousta možných situací, ale prvotní byla bezpečnost všech lidí na placu. Abych vám dal příklad: Musíte si být vědomi toho, že plamen má nějaký zpětný tah a může na vás vyšlehnout prakticky z kteréhokoliv úhlu.“ Harryho epická bitva s trnoocasým drakem po Danielu Radcliffovi vyžadovala, aby s ním drak smýkal přes střechy. „Boj s drakem byl velmi fyzický a občas mi docela naháněl hrůzu!“ vzpomíná Radcliffe. „Když jsme dělali scénu, ve které Harry padá ze střechy, doslova jsem visel za kotníky hlavou dolů 12 metrů nad zemí. V této pozici pak na mně vyzkoušeli volný pád. Sice jsem věděl, že vše je jištěné, protože tým kaskadérů si nepotrpí na zbytečná nebezpečí a zranění, ale i tak jsem na pár vteřin viděl, jak se mi před očima odvíjí celý můj život.“ Ve druhé disciplíně čelí šampióni ještě většímu nebezpečí, což znamená, že na dno Černého jezera umístí někoho, kdo je jim blízký, koho pak soutěžící musí zachránit. Aby byl úkol ještě vypjatější, mají na to pouze jednu hodinu, jinak, čehož se Harry bojí, budou jejich blízcí navěky zajatci hlubin temného skotského jezera. „Černé jezero si žije svým životem a je plné rostlin, podvodních útesů a stvoření, která si v tomto skotském jezeře žijí po staletí, aniž by je kdo vyrušoval a nebo jen spatřil,“ říká Stuart Craig o svých návrzích mýtického podvodního prostředí. Tvůrci byli částečně omezeni tím, že postavy jakoby plavou v hluboké temné řece, nikoliv průzračně modrém tanku naplněném vodou, aby bylo natáčení jednodušší. „U vodních scén jsme čelili jedné z největších výzev, které nám natáčení připravilo,“ říká Heyman v návaznosti na slova svého kolegy. „Natáčení v opravdovém jezeře by bylo velmi obtížné, byla by tam příliš velká zima a tma. Proto jsme se zprvu rozhodli pro proces „mokro na suchu“, kdy herce zavěsíte a foukáte na ně vzduch, aby to vypadalo, že jsou unášeni podvodními víry. Jenže jejich vlasy se nepohybovaly tak, jak by měly, takže jsme nakonec museli do vody.“ Během tří měsíců dala produkce vzniknout největší evropské vodní nádrži určené filmování. Ta je 6 metrů hluboká a má 18 metrů do délky i šířky, aby se do ní vešli jak herci, kaskadéři, potápěči, operátoři kamery, kamera a vybavení pro metodu blue screen. „Každá kapka vody byla co hodinu a půl přefiltrována, takže byla zřejmě čistší než voda, co vám doma teče z kohoutků!“ říká Richardson na adresu moderního filtračního systému. Richardsonův tým vytvořil pod vodou jakousi galerii, která oddělovala režiséra druhého štábu Petera Macdonalda a jeho tým od herců, potápěčů a speciálního týmu pro natáčení pod vodou. Tato galerie byla vyrobena ze speciálního tvrzeného skla o síle pěti centimetrů. První asistent režiséra druhého štábu, Jamie Christopher, dával těm, kteří byli ve vodě, instrukce prostřednictvím speciálního zvukového systému. Během stavby vodního tanku se Radcliffe a ostatní herci zúčastnili kurzu potápění. „V plavání se necítím dvakrát jistý, ale díky Bohu se mi potápění zdálo docela snadné,“ říká Radcliffe, který svou šestiměsíční přípravu zahájil dlouho před začátkem natáčení v běžných bazénech, aby se nakonec dostal až do toho, který byl použit při natáčení. „Na celé věci bylo nejobtížnější to, jak dohromady skloubit technickou část potápění s herectvím. Musel jsem mít stále na paměti, že Harry by v reálu neměl dýchat, jakkoli já měl při natáčení často dýchací přístroj. Ale neměly by ucházet žádné bubliny. Široko daleko kolem mě nikdo nebyl a já slyšel jen Jamieho odosobněný hlas. Byla to velmi bizarní zkušenost, ale moc se mi to líbilo.“ Koordinátor kaskadérů nesl zodpovědnost za přípravu a veškerá bezpečnostní opatření, která se týkala Radcliffa a ostatních herců. Na každého z nich dohlíželi čtyři potápěči a jeden trenér. „Daniel musel plavat, hrát a pronášet své sentence směrem ke stvořením, která pak byla počítači dodána až v postprodukci.,“ připomíná Powell,“ ale mimo to musel hrát i tehdy, když měl na nohou a rukou dráty. Všechny tyhle věci musel zvládnout v naprosté tmě 6 metrů pod vodou, když mu došel vzduch, dal smluvený signál jednomu z potápěčů, který k němu doplaval a nasadil mu kyslíkovou masku. Byl to opravdu mimořádný výkon.“ Radcliffe během tří týdnů natáčení těchto scén strávil pod vodou v úhrnu 41 hodin a 38 minut, přičemž jeden ponor trval přibližně 75 minut. A to je skvělé!“ dává tvůrce najevo své nadšení. Supervizor oddělení mechanických monster Nick Dudman a jeho tým také nesli zodpovědnost za body-doubly Rona, Hermiony, Cho Changové a Gabrielle, mladší sestry Fleur, kteří byli na dně tanku připevněni k ruinám, zatímco se je Harry snaží osvobodit z pout. Dudman osvětluje celý náročný proces: „Vytvořili jsme body-doubly každého herce, kteří byli do detailu podobní svým živým předobrazům, včetně účesů a barvy kůže. Potřebovali jsme, aby vypadali přesně jako živí herci, jen ve stavu omráčení či spánku. „Všechna sláva za režii podvodních scén patří režisérovi druhého štábu Peteru MacDonaldovi,“ říká Newell. „Bez Petera bychom ty scény nikdy nenatočili. Jeho trpělivost a nadání, se kterou po týdny dával dohromady tuto náročnou sekvenci, nemá vhodná měřítka.“ Supervizor vizuálních efektů Jimmy Mitchell a jeho tým na svých počítačích vytvořili svébytný vesmír, ať už mluvíme o zříceninách, které kdysi mohly být součástí Bradavic či vodním démonovi, známém jako Ďasovec. „Vidím je jako vzdálené bratrance cornwallského raracha!“ říká o tomto stvoření Mitchell. Harry se při hledání svých přátel setkává s vodní vílou, u níž tvůrci chtěli, aby vypadala „jako takový druh vodní víly, s jakým jste se ještě nesetkali,“ říká Heyman. „Stuart a já jsme si sedli a dali jsme vodní víle ocas, který se nepohybuje nahoru a dolů, ale ze strany na stranu. První případ se uplatňuje v okamžiku, kdy máte někoho v kostýmu vodní víly,“ osvětluje Mitchell. „To stvoření jsme také udělali delší, než by odpovídalo lidským měřítkům. A vlasy jsme mu také udělali takové, aby vypadaly jako slizká chapadla.“ Třetí a poslední úkol vyžaduje, aby se tři mladí čarodějové prošli skrze komplikované bludiště tvořené živým plotem z rostlin, utopené v husté mlze. Šampióni svůj úkol započnou za soumraku, aniž mají jakékoliv jiné vodítko než modravé světlo, které vzchází ze středu bludiště, kde je umístěn Pohár tří kouzelníků. „Uvidíte to nejvyšší a největší bludiště svého života,“ říká Craig. „Ztrácíte v něm orientaci, jste rozrušení a všechno se na vás valí!“ Brumbál nabádá soutěžící k obezřetnosti a klidu, jinak se v labyrintu, který má své vlastní zákony, nadobro ztratí. Heyman osvětluje: „Je tu přítomno dvojí ohrožení. Živý plot je neobyčejně rozlehlý, takže hrozí, že se v něm účastník soutěže ztratí. A za druhé je to přece jen živoucí organizmus, který se živí vaším strachem a všemi opravdovými i domnělými slabinami, jimiž se samozřejmě vyznačují i všichni ti, kteří se odvažují vstoupit.“ Newell dodává: „Živý plot je asi stejně tak strašidelný jako trávit noc na hřbitově. Už sám fakt, že se účastníci prodírají největším živým plotem, s jakým se kdy setkali, je dostatečně děsivý. A to ještě nemluvíme o jeho zlovolné stránce, která způsobuje, že každý, kdo do něj vstoupí, začne pochybovat o svém duševním zdraví. Stáváte se čím dál zranitelnějšími, jste maximálně rozrušení a přestáváte být lidmi. Pokaždé, když vás živý plot něčím vyděsí, spadne z vás jedna slupka, až nakonec stojíte odhalení absolutnímu strachu.“ S postupujícím soumrakem se účastníci utkání dostávají čím dál hlouběji do jeho útrob, živý plot se za nimi zavírá, obestírá je a útočí na ně. Stejně jako u draka a podvodních úkolů připadla realizace labyrintu spojenému úsilí týmu zvláštních efektů Johna Richardsona s týmem vizuálních efektů, kterému velel Jimmy Mitchell. Richardson a jeho tým vytvořili jednu sekci labyrintu, která byla přibližně 7 metrů vysoká a měla 12 metrů do délky i šířky. Samotné „stěny“ byly na hydraulické bázi, takže se mohly pohybovat nezávisle na sobě a na příslušný povel mohly hercům způsobovat krušné chvilky. „Celý živý plot má ve skutečnosti ocelovou kostru. Kdyby se něco pokazilo, doslova by herce rozmačkal,“ uzavírá Richardson. „Měli jsme na placu různá bezpečnostní zařízení, kdyby se náhodou něco přihodilo…ale když se podíváte na herce a vidíte tu hrůzu v jejich očích, jsem přesvědčen, že je nehraná!“


STINNÉ STRÁNKY DOSPÍVÁNÍ

Příběh Harryho Pottera a Ohnivého poháru je utkán nejen z tajemství a napětí, ale i humoru a žalu, také stejným dílem patří k dospívání. Harry se musí utkat se svým nesmrtelným nepřítelem, stát tváří tvář smrti při Turnaji tří kouzelníků, vyhýbat se dotěrné reportérce Holoubkové a reagovat na své vrstevníky, kteří mu nejsou zrovna dvakrát nakloněni a ke všemu si musí najít partnerku na Vánoční ples. Ale bohužel není kouzla, které by mu pomohlo překonat bolestnou nešikovnost ve vztahu k opačnému pohlaví, plachost a hormonální nestabilitu, které jsou hlavními znaky dospívání. „Jedním z hlavních aspektů tohoto příběhu je rostoucí zájem Harryho a jeho ostatních přátel o opačné pohlaví a všechny ty podivné otázky, které se kolem toho točí,“ říká producent David Heyman. „Mike má skvělý smysl pro humor a intuitivní komické načasování, takže sledovat to, jak se ta přerostlá děcka snaží navázat hlubší vztahy, je ve skutečnosti velmi legrační.“ Když branami Bradavic projdou spanilé krásnohůlské dívky, jež nejsou snadno k mání, a neuvěřitelně maskulinní mladíci z institutu v Kruvalu, jejichž kvalit bradavičtí zřejmě nikdy nedosáhnou, cítí se Harry a jeho kolegové poněkud vykolejení. „Když přijedou dívky z Krásnohůlek, jsou bradavičtí kluci naprosto v šoku,“ říká Newell. „Sálá z nich ženskost a místní kluci, zejména pak Ron jsou z nich naprosto vytřeštění.“ Návrhářka kostýmů Jany Temime osvětluje rozdíl v uniformách jednotlivých škol. „Krásnohůlské dívky jsou chytré a sebevědomé, takže jsem je oblékla do těch nejsmyslnějších a nejženštějších typů látek, jaké jsem jen mohla najít – prvotřídní hedvábí v barvě modři francouzské vlajky,“ vysvětluje Temime. „Látka jejich oděvů přesně vystihuje, jaké jsou, jejich pojetí je jiné než u striktních předpisů, kterým se musí podřizovat děvčata z Bradavic. Mladíci z Kruvalu zase prostřednictvím svých hrubých látek, těžkých bot a vlněných kabátů vyzařují sebevědomou maskulinitu, s jakou se dívky ještě nesetkaly.“ Příjezd studentů z hostujících škol a začátek Turnaje tří kouzelníků vnáší novou dynamiku i do vztahu Harryho, Rona a Hermiony. Harry a Ron se poprvé dostávají do sporu. „Ron si myslí, že Harry proti daným pravidlům hodil do Poháru své jméno, aby byl vybrán do turnaje,“ osvětluje Rupert Grint. „Je na Harryho velmi nazlobený a ani s ním nechce mluvit. Už ho unavuje, že Harry je vždy středem pozornosti.“ Na to Radcliffe reaguje: „Harry se pokouší vyrovnat s kritikou, která se na něj ze všech stran valí, neboť okolí se domnívá, že si nějak podloudně zařídil účast v klání. Zároveň se však bojí, že zná pravý důvod toho, proč byl do turnaje vybrán – ve všech dílcích skládačky je příliš mnoho náhod. A jeho půtky s Ronem jsou toho důkazem.“ Snaha chlapců najít si pro bradavický Vánoční ples partnerku, je také zkouškou vztahu Harryho a Rona v tom smyslu, že Ron si začíná uvědomovat změnu ve svých citech vzhledem k Hermioně. „Hermiona se k svému vlastnímu překvapení zamiluje do Viktora Kruma,“ říká Emma Watson. „A to je pro Harryho a Rona velká rána, zejména pak pro Rona, který si teprve teď uvědomil, že z Hermiony už je skoro dospělá žena!“ Rupert Grint k tomu říká: „Vždycky jsme měli pocit, že mezi Ronem a Hermionou něco klíčí, jakkoli si toho oni sami nejsou vědomi. V tomto filmu si to oba konečně připustí. V okamžiku, kdy se Hermiona objeví na Vánočním plesu ve společnosti Viktora Kruma, uvědomí si Ron, že k ní něco cítí.“ Heyman osvětluje: „Skutečnost, že Ron uvidí Hermionu v náručí jiného muže, dokonce jeho osobního hrdiny Viktora Kruma, jej naprosto rozhodí. Také Harry, který je okouzlen jemným půvabem své bradavické kolegyně Cho Changové, zakouší muka velkých citů, jaká ještě nezažil. „Na Harrym se mi vždy líbilo, že v okamžiku, kdy dojde na romantické city, naprosto zpanikaří,“ říká Radcliffe. „Vůbec neví, jak se má k dívkám chovat. Je dobrou ukázkou toho, jak se nezkušený muž chová, když je ve společnosti dívek – a nezkušeným byl kdysi každý z mužů.“ Harryho návrh, zda by jej Cho doprovázela na Velikonoční ples, se u ní setká s hořkosladkou reakcí. „Cho má Harryho velmi ráda a nechce zranit jeho city, jenže už přislíbila, že se na plese objeví po boku Cedrika Diggoryho,“ říká osmnáctiletá Katie Leung, která se zúčastnila konkurzu na úlohu hráčky famfrpálu z bradavické koleje Havranspár na naléhání rodičů, aby pak mezi 5000 účastnicemi uspěla. Romantika ovšem kvete i mezi dospělými. Když se Hargrid zamiluje do úžasné a extrémně vysoké Madam Maxime, krásnohůlské ředitelky v podání herečky Frances de la Tour (The Cherry Orchard, Strike it Rich), jeho okoralé srdce měkne. De la Tour k tomu říká: „Jakkoli má Madam Maxime hodně přes dva metry, odmítá, že by byla obryní. Vždy o sobě říká, že má dlouhé kosti. Ale navzdory jejich kulturním rozdílům, kdy je ona elegantní a vzdělaná, zatímco on je ve všech ohledech spíše rustikální, její city vůči němu jsou čisté a pravé.“ Robbie Coltrane říká: „Víte, když jste obři, je romance docela nesnadná záležitost. Hagrid ani nemůže uvěřit svému štěstí, že s krásnohůlskými přijel někdo, kdo je ještě vyšší než on!“ Heyman a ostatní herci si Newella cení kvůli tomu, že díky němu se do filmu dostaly ryze britské prvky. „Mike chodil do veřejných britských škol a dokáže se dokonale vcítit do toho, jak vypadá běžný školní život, a navíc má stále smysl pro mládežnickou anarchii, kterou v těchto institucích můžete také často najít,“ říká Heyman. „Odvedl skvělou práci a do filmu vnesl všechno to nepohodlí a trapnost školních let. Bradavice ožily a jsou britštější než kdykoliv předtím.“ Daniel Radcliffe souhlasí. „Mike je v pravém slova smyslu Angličan, je velmi, velmi anglický. Každý den nosil vestičku, což se mi moc líbí, protože dnes se tak už nechodí. Je velmi silnou osobností a vyvolává velký respekt, ale zároveň má vytříbený smysl pro britský humor a dokáže si velmi dobře představit, jak vypadá život teenagera na veřejných školách.“ Newellovi nedělalo žádný problém, aby se naladil na stejnou vlnu humoru jako mladé hvězdy jeho filmu, kterými jsou například i Oliver a James Phelpsovi, kteří hrají Ronovy starší sourozence – dvojčata Freda a George Weasleyovy. Fred a George ve snaze zúčastnit se turnaje a obelstít Pohár vypijí postaršovací lektvar. Jenže jejich plány se zdaří jen tak napůl a oni se na krátký čas stanou starými svrasklými muži. Scénář po představitelích vyžadoval, aby se v tomto bodě začali hádat, obviňovat a nakonec mezi sebou bojovali na podlaze. Newell však u prvních záběrů nebyl spokojen s intenzitou boje. Proto je vyzval: „Kdo z vás si se mnou chce zabojovat?“ Oliver se s rozpaky přihlásil. Než si vůbec uvědomil, co ho zasáhlo, Newell ho shodil na podlahu. „Nechtěl jsem mu demonstrovat jak vypadá správný wrestling, ale myslím, že to byla dobrá příležitost, aby se všichni zasmáli. Ačkoliv já si při tom natáhl sval a ten několik následujících měsíců bolel jako čert!“ Newell na tyto události vzpomíná se smíchem. „Někdy věcem prospěje, když ze sebe před lidmi, kteří vás považují za autoritu, uděláte naprostého hlupáka. Já osobně neznám odpovědi na všechny otázky světa, a pokud si myslíte, že vy ano, jen těžko ze svých herců dostanete ten nejlepší výkon.“


RANDĚNÍ V LEDOVÉ ŘÍŠI DIVŮ

Produkce zařídila, aby se natáčení Vánočního plesu rozjelo v prosinci 2004 těsně před vánočními svátky, což měla být dokonalá tečka za celoročním natáčením. “Chtěli jsme, aby Velká síň prošla kvůli Vánočnímu plesu obrovskou změnou,” osvětluje Newell,” aby i diváci naplno pocítili, že takto vidí jim důvěrně známé místo poprvé.” Za onu úžasnou proměnu Velké síně byl zodpovědný vedoucí výroby Stuart Craig a jeho umělecké oddělení. “V knize se píše, že to místo vypadá jako ledová sluje, kde ze stropu visí rampouchy,” říká Craig. “My jsme to posunuli ještě o krok dále a udělali strop ze sněhu. Stěny jsou pokryty stříbrným nátěrem s extrémní odrazností světla a vše, co vidíte, počínaje dveřmi a konče krby, klikami a okny bylo pokryto nátěrem, který vyvolával dojem, že vše je z ledu.” Aby byla iluze dokonalá, vytvořili dekoratéři Stephenie McMillan a Lee Sandales úžasné ledové sochy a na stoly umístili chlazené nápoje a zmrazené jídlo všeho druhu. “Šli jsme na tržnici v Billingsgate a skoupili jsme všechny humry, krevety a kraby!” vzpomíná McMillan. “Museli jsme všechny ty pochutiny upravit tak, aby bez úhony přežily to vedro, které vzniká při nasvěcování scény, a nezačaly smrdět. Na druhou stranu toto jídlo-dekorace zaplnily stoly Vánočního plesu úžasnými kousky.” I oblečení herců prošlo kvůli natáčení Plesu velkou proměnou. “Jen pro samotný Vánoční ples jsme ušili 300 kostýmů,” říká návrhářka kostýmů Jany Temime. “Nejprve jsme se porvali s tím, jak budou vypadat večerní úbory pro chlapce. Každý z nich má buď bílou nebo černou vázanku a pěknou vestičku. Harry má na sobě velmi klasickou vestu z černého materiálu. Studenti Zmijozelu mají kravaty bílé, poněvadž se považují za honoraci mezi čaroději.” Ron nepatří mezi ty, kdo by si na oblečení kdovíjak zakládal. “Moje oblečení je příšerné, mám na sobě růžové krajky a květinky!” čertí se Rupert Grint. “Ale po pravdě řečeno, docela jsem si to užil. Vypadalo to jako něco, co vypadlo ze 70. let a bylo to tak úděsné, až se mi to začalo líbit!” Výroba ošacení dívek zabrala několik měsíců, během něhož je tým sta krejčích a švadlen v Leavesdenu všechny vyrobil ručně. “Dívky byly ze svého oblečení tak nadšené, že to vypadalo, jakoby šly na opravdový ples!” vzpomíná Temime. Ke zlomu večera i příběhu dojde v okamžiku, kdy Hermiona, která patří ke svědomitým a nikterak výstředním studentkám, vstoupí do sálu v doprovodu šampióna Kruvalu a přeborníka ve famfrpálu, Viktora Kluma. “Hermionin kostým musel být hodně odlišný,” říká Temime o šatech, na kterých se pracovalo přes 3 měsíce a spolkly 12 metrů šifónu. “Chtěla jsem, aby to byly šaty jako z pohádky, něco, kvůli čemu by všechny děti zalapaly po dechu, jen co vejde do dveří.” Emma Watson k tomu poznamenává: “Nic takového na sobě Hermiona ještě neměla. Kadeřníci a maskéři mě na tu scénu připravovali celé hodiny. Věděla jsem, že v okamžiku, kdy vejdu do sálu, se na mě budou upírat zraky všech a to mě děsilo!” Maskérka Amanda Knight říká: “Emma je přirozeně velmi krásná, takže to ve scénách, kdy je ve své školní uniformě, s líčením nesmíme přehánět. Ale v případě Vánočního plesu už se můžeme rozšoupnout.” Dalším z úkolů produkce bylo, aby se během sedmi týdnů zkoušení v ateliérech v Leavesdenu naučily děti tancovat. “Dívky se na taneční lekce těšily… a chlapci…ti byli prostě typickými chlapci a báli se,” sděluje své poznatky Watson.