Julie Taymor, nevšední vizionářka, zodpovědná za film Across the Universe, říká, že jejím prvotním cílem bylo natočit film, který podle jejích vlastních slov „odhalí šedesátá léta. Musel proniknout všemi vrstvami písniček Beatles. Od skladeb o lásce až po ty politické, hudba a film by neměli jen zobrazovat mikrosvět zážitků jedné postavy, ale podle mého názoru by měli nabízet i pohled na makrosvět světových událostí.“

Taymor, ačkoliv se film z jejího pohledu odehrává o generaci dříve, šlo ale hlavně o to, aby byl srozumitelný a přínosný pro současné publikum. „Opravdu bych chtěla, aby mladí lidé vnímali vášeň, která ve filmu je - aby viděli, s jakým odhodláním se postavy zabývají jak společenskými událostmi, tak zkoumáním sebe samých,“ prohlašuje. „Doufám, že bude skutečně promlouvat ‚napříč vesmírem‘ (pozn.: doslovný překlad názvu filmu) a napříč kulturami...že se s událostmi a situacemi ve filmu bude schopen identifikovat každý.“

Podle producentky Jennifer Todd jde o uměleckou výpověď Taymor. „Krom toho, že má Julie jedinečný náhled na věc, je I nejpracovitější režisér, se kterými jsem kdy pracovala,“ říká. „Je úžasně uspokojující pracovat s někým, kdo filmem od rána do večera žije a dýchá pro něj. Na jeden víkend jsme například odjeli a když jsme se vrátili, zjistili jsme, že mezitím vznikla celá nová scéna. Protože ona taková je, přitahuje k sobě lidi, kteří chtějí pracovat se stejným nasazením jako ona, aby se její představa zhmotnila.“

Na rozdíl od ostatních muzikálů, kde vzniká nejprve příběh a teprve potom je do jeho klíčových míst dosazena hudba, tady hudba celý příběh vytvořila. „Začali jsme s více než dvěma stovkami skladeb Beatles a nakonec jsme z nich vybrali 33, které podle nás nejlépe vypovídaly o lidech a době,“ objasňuje Taymor.

“Jádrem tohoto muzikálu je koncept vyprávění příběhu prostřednictvím textu skladeb,“ vysvětluje Taymor. „Jsou jeho libretem, áriemi, city postav.“

“Lucy a Max, sourozenci, jsou částečně inspirováni mým starším bratrem a sestrou, a já jsem Julia, mladé děvče, které je sleduje. V té době jsem se chovala jako voyeur, pozorovala jsem, co moji rodiče prožívají za konflikty s teenagery a posléze s vysokoškolskými studenty, kteří byli ovlivněni zásadními politickými událostmi: brannou povinností, hnutím hippies, drogami. Takže jsem byla u toho - nezapojovala jsem se do toho, ale sledovala jsem dění.“

Taymor obdivovala přímočarost tehdejší doby. „Lidé skutečně riskovali,“ říká. „Slovy Lucy: ‚Klidně bych si lehla před tank, pokud by mi to vrátilo bratra z války domů.‘ A Jude samozřejmě namítne, ‚Ale nevrátí,‘ a ona se rozčílí a prohlásí, ‚A znamená to snad, že bych to neměla alespoň zkusit?‘ Takže na mě opravdu udělalo dojem, že to lidé tehdy zkoušeli.“

Aby přivedli tehdejší dobu k životu, vymysleli si Taymor a scénáristé Dick Clement a Ian La Frenais původní příběh, který je veden obsahem písní. „Postavy jsme vymýšleli podle písní,“ pokračuje Taymor. „Například postava Prudence: líbila se mi představa, že vezmu skladbu ‚I Want to Hold Your Hand‘ (Chci tě držet za ruku) a přisoudím ji nevinné roztleskávačce z Ohia.“

“Texty neměníme,“ popisuje Taymor, „ale v polovině té písničky si uvědomíte, že s ní nevyznává lásku fotbalovému útočníkovi - miluje blonďatou roztleskávačku. A najednou celá ta písnička vyznívá úplně jinak, protože vypovídá o skrývané lásce. Na konci skladby ta mladá dívka, která vlastně ani přesně neví, co to cítí, odchází z domova. Odjede stopem do New Yorku. Nemusíme vysvětlovat její minulost, nemusíme vidět její rodiče a znát její životní příběh, ta píseň nám to všechno sdělí.“

Jak se takovýmto životným způsobem příběh vyvíjel, následovala Taymor skladby tam, kam ji vedly. V mnoha případech přejde píseň z jedné postavy na jinou a získá další významy, jako je tomu v případě skladby „I Want You (Chci tě),“ která nejprve zazní při Maxově vstupu do armády, a poté v podstatně erotičtější scéně mezi postavami Jo-joa a Sadie. Jindy přímočarost textu zprostředkovala emoce ve scéně mnohem silněji, než by to dokázal obyčejný rozhovor.

Poté, co byly ze surového materiálu písní vytvořeny postavy, čelili tvůrci náročnému úkolu vybrat pro role ty nejlepší herce a zpěváky, jaké mohli sehnat.

Proto je jediným členem hereckého týmu se zkušenostmi z rozsáhlejšího filmového projektu Evan Rachel Wood. „Je tak mladá a nikdo ji vlastně neviděl proměnit se v ženu,“ zmiňuje Taymor. „V tomhle filmu se z ní stává naprosto dospělá, vážná žena. Bude pro lidi velkým překvapením. A krom toho nikdo neměl ani tušení, že umí zpívat.“

Ze všech písní, které v Across the Universe zpívá, se nejvíce těšila na největší výzvu, představovanou skladbou „If I Fell.“ “Nikdy jsem neabsolvovala žádné hodiny zpěvu a tahle písnička je položená velice, velice vysoko. Krom toho je to citově nejvíce nabitá skladba, kterou zpívám. Takže jsem se musela připravit po citové stránce pro roli a současně vložit emoce i do zpěvu - a přitom ještě myslet na to, co musím dělat s hlasem,“ líčí Wood. „Když jsem se tu písničku učila a snažila se zjistit, jak ji zazpívat, přivedli za mnou Jima Sturgeese, abych mu ji zazpívala. Líp jsem ji nikdy nezazpívala - přestala jsem myslet na to, co dělám, a uvolnila se.“

Pro roli Juda byl v Anglii vyhlášený veřejný konkurz. Taymor tvrdí, že podle nahrávky na kazetě jí bylo jasné, že Sturgees je ten pravý, ještě dříve, než ho vůbec uviděla.

Taymor a její dlouholetý spolupracovník Elliot Goldhental měli naprosto jasno v tom, jaké hlasy hledají. „Nechtěli jsme muzikálové profesionály a nechtěli jsme ani popové zpěváky. Jim byl přesně tím pravým. Působil v rockové kapele a je to herec. Zpívá s takovou neuvěřitelnou lehkostí, že máte dojem, že k vám jeho postava promlouvá. Má nádherný hlas - a mezi hlasem, kterým mluví, a tím, kterým zpívá, není žádný postřehnutelný rozdíl. Dokáže z rozhovoru přejít přímo do zpěvu.“

Sturgees říká, že měl velké štěstí, že je jeho filmovým debutem Across the Universe a že pracuje s někým tak nadaným, jako je Julie Taymor. „Je úžasná,“ popisuje. „Je plná nápadů. Má naprosto jasnou představu o tom, co chce vytvořit, ale nechává herce, aby přispěli vlastními nápady - všechno nějak zužitkuje.“

Neuvěřitelným zážitkem bylo také pracovat s hvězdami, které mají ve filmu drobné role. „Jednoho dne jsem seděl na place a sledoval Bona, který zpívá ‚I am the Walrus‘ - takže to už tak bylo skvělé odpoledne - a on pak za mnou přišel a zeptal se mě, jestli bych koncem týdne nechtěl zajít na jeho koncert. Co jsem měl říct? ‚Promiňte, něco už mám?‘ Ne, jen jsem tam tak stál a říkám ‚Moc rád, děkuju...pane Bono.“ Dalším ohromným zážitkem pro Sturgeese bylo, když mladému herci Bono hned první den řekl, že se mu líbí jeho hlas.

Max je Američan, ale Taymor neobjevila amerického herce, který by jí vyhovoval. Když se setkala s Joem Andersonem, dalším Britem, přišlo jí zajímavé, že se vůbec nezajímal o roli Juda: „Když jsem byla v Londýně, přišel na zkoušku, ale povídá, víte, ‚Ta postava, to bych nebyl já - já jsem Max,‘ takže i on sám věděl, že by se pro tu roli hodil daleko víc. A byl podobný Evan, takže byl ideální volbou pro obsazení role jejího bratra.“

V případě Sadie Taymor říká: „Znala jsem Danu Fuchs a tu roli jsem pro ni ušila na tělo. Dana nahrála demo pro jiný Elliotův projekt a disponuje hlasem, který jste mohli naposledy slyšet u Janis Joplin.“

“Když mi Julie volala, že jsem tu roli dostala, cítila jsem se, jako bych zrovna sama byla v nějakém filmu. Nikdo jiný u toho nebyl. Šokovalo mě to - zjistit krom toho, že mám roli i to, že ji napsala přímo pro mě, to bylo úžasné. Tvrdila, že Sadie nikdo jiný hrát nemůže.“

Sadiiným partnerem ve filmu je postava Jo-joa, což je také hudebník. „Pochází z Detroitu, má v krvi soul, a stane se členem Sadiiny kapely. Přímo před očima se vám promění a místo ulízaných vlasů nosí obrovské afro.“ Pro roli Jo-joa si Taymor povolala Martina Luthera McCoye, newyorského zpěváka a kytaristu, který neměl příliš hereckých zkušeností. Taymor tvrdí, že se ukázalo, že je nejen výborným hudebníkem, ale i „fenomenálním hercem.“

Dalším objevem byla T.V. Caprio, která hraje Prudence. Krom toho, že má nádherný hlas, je T.V. i tanečnicí a bývalou krasobruslařkou. „Ve scénách z cirkusu jsem Prudence připsala bruslení v masce koně, protože T.V. bruslit uměla. A pak jsem si řekla, že by měla sama být roztleskávačkou, místo aby jen jednu pozorovala, protože na to má kondici i postavu,“ vysvětluje Taymor. „Jak herce poznáváte, můžete jim role líp přizpůsobovat.“

Třešničkou na dortu pak byla účast několika velice vzácných hostů ve vedlejších rolích. Bono, který byl s U2 zrovna uprostřed světového turné, dokázal vyšetřit dva dny, aby si zahrál roli „Dr. Roberta.“ Oba dva dny hrál před tím, než brzy ráno nastoupil na plac, dlouho do noci na koncertech v Madison Square Garden. „Tu roli jsme vymysleli s Julií společně,“ říká rocker, aktivista a novopečený herec. „Chtěla, aby vystihoval dobu, takže jsme z něj udělali člověka ze západního pobřeží ve stylu Neala Cassadyho.“ Cassady samozřejmě inspiroval Jacka Kerouaca k napsání knihy Na cestě. Byl klíčovou postavou šedesátých let. „Pustili jsme si o něm a o tom, jak pracoval, film, a působil na nás, jako by chtěl být rockovou hvězdou - pohyboval se velice specificky, byl velmi sebevědomý a vždycky se při vystoupení zaměřoval na ženy. Říkal jsem si, že by to byla zajímavá a výjimečná inspirace pro mou první hereckou roli.“

Sexy tancující sestry ve skladbě „Happiness is a Warm Gun“ hraje přítelkyně Taymor a hvězda, nominovaná za film Frida na Oscara, Salma Hayek. Taymor se jí zeptala, jestli si nechce zahrát sestru, a Hayek jí na to odpověděla, že chce hrát všech pět - toho bylo dosaženo pomocí techniky motion capture, kvůli čemuž musela Hayek svoje taneční číslo velmi pečlivě opakovat mnohokrát během dvou dlouhých natáčecích dní. Roli cirkusového principála pro „Being For the Benefit of Mr. Kite!“ si zahrál Eddie Izzard a Joe Cocker během několika hlubokých nocí odehrál své role zpívajícího bezdomovce, pasáka a hippie ke skladbě „Come together.“

Další klíčovou složkou filmu byla hudební interpretace písní. „Mít na starosti odkaz hudby Beatles bylo skutečně děsivé, protože jde o něco jako o Svatý grál,“ vysvětluje Taymor. „Pro spoustu lidí jejich hudba tolik znamená a původní verze jsou dokonalé. Od počátku nám bylo jasné, že s nimi nemůžeme soupeřit.“

V jejich interpretaci se Taymor spolehla na svého dlouholetého spolupracovníka Elliota Goldhentala. „Ačkoliv je Elliot skladatel a tady nic ke skládání nebylo, umí vytvářet aranžmá a chápe drama a postavy. Pracuji s ním už dvacet let a bezvýhradně mu věřím a obdivuji ho. Věděla jsem, že přijde na nový způsob, jak skladby interpretovat - když připraví nová aranžmá, budou znít opět svěže. Nebudou lepší, jen jiné.“

Každá skladba prošla důkladným rozborem: kdo ji zpívá, o čem je, co má ve filmu sdělovat a do jaké doby je zasazena. „Hudbu Beatles všichni znají nazpaměť, takže máte pocit, jako by s vámi Beatles byli ve studiu. Všechny melodie, kytarové vyhrávky, bicí přechody - to všechno se lidem okamžitě vybaví v hlavě, jakmile ty skladby slyší. Beatles je nahráli dokonale - nejdou nijak vylepšit. Takže skutečná výzva byla v tom zůstat svůj, pochopit podstatu těch písní a najít jiné způsoby, jakými podpořit ty nádherné texty a hudbu.“

Samozřejmě nestačilo přijít s novými aranžmá. Protože texty písní sdělují děj filmu, bylo pro Taymor podstatné, aby hudební čísla měla potřebnou atmosféru a působivost. Proto se tvůrci rozhodli, že se ve filmu bude v maximální možné míře zpívat naživo. Za úspěch vděčí dalšímu z členů tvůrčího týmu, zvukaři Todu Maitlandovi. „To je další génius, protože naprostá většina filmu je zpívaná živě,“ objasňuje Taymor.

“Ve většině muzikálů herci mluví a potom přejdou do zpěvu. U většiny lidí zní zpěv dost odlišně než mluvené slovo - protože ho nahráli před dvěma nebo třemi měsíci ve studiu. Vytrhává vás z filmu. V případě Across the Universe jsme chtěli, aby všechno působilo uvěřitelně. Když přecházíte z mluvení do zpěvu, musí to znít uvolněně, takže se nemůžete „přepnout“ na úplně jiný zvuk - musíte zůstat v centru dění. Krom toho, protože ve filmu texty písní nahrazují dialogy, je třeba, abyste slyšeli, jak se zpěv částečně odráží ode zdí, jak se lidé kolem pohybují. Nestojíte o zatlumený studiový zvuk.“

Aby herci mohli zpívat podle svých předchozích studiových nahrávek, nosili miniaturní sluchátka. Nahrávky jim poskytovaly vodítko a umožňovaly jistou volnost při míchání. „Pokud herec natočil hlavu stranou od mikrofonu, mohli jsme tu chvilku vykrýt studiovou nahrávkou,“ objasňuje Maitland. Nicméně zdůrazňuje, že šlo o výjimky. „Film je postaven na tom, že se v něm v maximální míře zpívá živě.“

Stejně jako v případě písní bylo potřeba invence i v oblasti choreografie. Film měl být požitkem nejen hudebním, ale i vizuálním.

“Nechtěla jsem, aby šlo o ‚taneční‘ muzikál,“ říká Taymor. Ačkoliv se ve filmu poměrně dost tančí, prohlašuje, že jí především šlo o to, využít jako výrazové prostředky každodenní pohyby. K realizaci této představy si přizvala choreografa Daniela Ezralowa, se kterým už dříve několikrát spolupracovala.

“Od začátku mi šlo o to, aby byl Across the Universe naturalistický a lišil se od všech ostatních muzikálů,“ objasňuje Ezralow. „Prohlásil jsem to rovnou a před svědky, takže jsem už nemohl ustoupit!“

Jeho představa byla taková, že se inspiruje tím, jak se dnes pohybujeme. „Všichni teď nosí iPody. Když si ho vezmete a díváte se po lidech okolo, je to jako byste procházeli filmem. Jde o jiný zážitek. Každý den, když jsem jel metrem na místo natáčení, jsem si pouštěl skladby z Across the Universe a představoval si pohyb.“

“Julie nás pobízí, abychom vnímali svět odlišně,“ pokračuje Ezralow. „Když se ocitnete v nějaké cizí zemi, vnímáte to, jaká je, někdy mnohem lépe než ten, kdo v ní žije celý život, protože ji vidíte v jiném světle. Takže se snažím o něco podobného - vnímat tanec jako cizí zemi, ve které jsem se ocitl poprvé.“

Ve filmu je samozřejmě i několik tradičních tanečních čísel. Ezralow pro jejich realizaci najal ty nejlepší tanečníky z Broadwaye a celého světa. Tanečních rolí bylo přes 350. Jejich obsazování bylo často problematické, protože řada z tanečníků každý večer vystupovala. V případě scény u odvodu se například tanečníci, kteří hráli vojáky, museli na place objevit už kolem půl čtvrté ráno, aby je bylo možné nalíčit a připravit jim prostetiku - přičemž řada z nich předchozího večera tančila do jedenácti hodin na Broadwayi.

Skutečným zlatým hřebem choreografie je pak skladba „Come together.“ V jednom záběru tu synchronně tančí na manhattanské ulici 140 lidí. Ezralow říká, že je tato skladba pro film předělem, který ukazuje, jaký byl New York šedesátých let ve své skutečné podstatě.“

Jako hlavní výtvarník na filmu pracoval Mark Friedberg, který se podílel na filmech jako Daleko od nebe, Život pod vodou nebo Producenti. Spolupráce s Taymor pro něj byla zvláštní příležitostí. „Julie Taymor má sny, které jsou nesrovnatelně lepší než cokoliv, co bych kdy dokázal navrhnout,“ prohlašuje. Jednoho dne za ním přišla a vyprávěla mu o snu, který se jí v noci zdál. V rámci skladby „Across the Universe“ tančily na vodě vietnamské ženy. „To není fér,“ směje se Friedberg. „Chtěl bych, aby bylo něco takového realizovatelné.“

Největší výzvou pro něj během práce na Across the Universe ale nebyla realizace jejích nápadů, nýbrž splnění toho, co od něj očekávala - vytvoření něčeho naprosto nového a unikátního. „Umožňuje mi cokoliv, hlavně když přijdu s něčím, co se jí líbí, a to bývají obvykle mnohem šílenější věci, než které mi sama popisovala. Chtěl jsem šedesátá léta zprostředkovat způsobem, který by byl věcný a zajímavý. Nechtěl jsem je rekonstruovat - chtěl jsem je vytvořit po svém.“

Takže ačkoliv se jeho tým ponořil do zjišťování specifik šedesátých let, vložil Friedberg do své práce i jistou míru umělecké licence a inspiroval se i jinými styly. Pro návrhy Judeových kreseb prostudovali Taymor a Friedberg velké množství graffiti od osmdesátých let po současnost a prošli velkou část East Village. Graffiti sice do šedesátých let nepatří, ale Taymor jejich vzhled preferovala před tradičním, „květinovějším“ stylem šedesátých let, a proto ho pro film využila.

Pravděpodobně není překvapivé, že největší očekávání ve Friedbergovi vyvolával jiný prvek, použitý ve filmu: obří loutky. Spolupracoval na nich s odborníkem Paulem Ricem, což je špičkový divadelní loutkář, který vyrobil i loutky pro divadelní hru Lví král, kterou Taymor režírovala. Největší loutky, které se nakonec ve filmu objevují, jsou pět a půl metru vysoká hlava v cirkusu a osmimetrová postava na mírovém pochodu. Obří paže a ruce v cirkusu měly rozpětí téměř 40 metrů.

Dalším klíčovým členem štábu byl kostýmní návrhář Albert Wolsky, držitel Oscara za práci na filmech Bugsy a All That Jazz, s dalšími třemi oscarovými nominacemi. Wolsky vysvětluje, že nejtěžším úkolem bylo obléknout takřka 5000 statistů. „Oblečený musí být každý, i když nemá žádný text. Musíte mu připravit kompletní kostým. Zkoušeli jsme je s týmem krejčích pět dní v týdnu.“

Ale i když jde o davy, záleží Wolskymu na každém detailu. „Bez správného účesu a nalíčení by kostýmy byly k ničemu. Musíte přijít na způsob, jak zdůraznit to, že kostým patří do určitého období, aniž by přitom působil příliš jako kostým. Neměl jsem za úkol vytvořit maškarní bál. Chtěl jsem, aby kostýmy odpovídaly skutečnému oblečení, ale současně naznačovaly ducha tehdejší doby.“

Většina filmu Across the Universe se natáčela v reáliích. Během 60 dnů jich bylo přes 50, povětšinou v New Yorku nebo okolí. „Julie je jedním z nejtvořivějších a nejumělečtějších režisérů, se kterými jsem kdy spolupracoval,“ poznamenává asistent režie Geoff Hansen. „Její fantazie mi bere dech. Představí si například vietnamské ženy s maskami, jak kloužou po vodě, a já pak musím vymyslet, jak tam dostaneme štáb, jak to natočíme, kde se pak naobědváme a všechny ty věci, které s uskutečněním její představy souvisejí.“

Řada z míst, kde se natáčelo jen několik dní, přesto vyžadovala dva až čtyři týdny příprav. Každý natáčecí den mohl štáb současně připravovat čtyři další lokace a finišovat práce na dvou dalších takřka kdekoliv v New Yorku. A nešlo o jednoduché přípravy jako vymalovat nebo vytapetovat pokoj, ale o věci typu „proměnit Jižní Bronx v Detroit a vyřešit problém padesáti obchodů a firem, které na daném místě normálně fungují.“

Jednou z nejrozsáhlejších lokací byla Rivington Street na Lower East Side v Manhattanu. Proměnila se v East Village šedesátých let. Celá lokace zabírala přes tři bloky a natáčela se tam například i zmíněná obří taneční scéna pro „Come Together.“ Tamní obyvatelé naštěstí vycházeli filmařům maximálně vstříc.

Scény z Vietnamu se natočily za jeden den v Moonachie v New Jersey, což je bažinatá oblast nedaleko Meadowlands Arena. Nepokoje v Detroitu se natáčely v Jižním Bronxu a opět šlo o náročný úkol i přesto, že natáčení také zabralo pouhý jeden den. V těchto scénách bylo také zapotřebí asi 20 až 25 kaskadérů, bylo třeba zajistit výbuchy a střelce na střechách. Na Manhattanu byly také natočeny scény z Washingtonu a pro záběry nepokojů na Columbijské univerzitě posloužilo newyorské muzeum.

Herci při natáčení zažili ovšem i velice emotivní věci. Jednu z nich popisuje Wood při natáčení scény s „Let It Be“ na pohřbu jejího vysokoškolského milence. Scéna, ve které jí vojáci oznámí, že Daniel zemřel, už byla natočena. „Myslela jsem si, že to mám za sebou. Když nadešel den, kdy se natáčel pohřeb, věděla jsem, že je to pro Lucy náročná situace, ale neměla jsem v úmyslu se zhroutit a plakat nebo tak něco. A pak se ozvalo ‚akce‘, začalo hrát ‚Let It Be‘, přede mnou skládali americkou vlajku a netuším, co se to stalo, ale prostě jsem se naprosto sesypala. Prostě jsem to v sobě nedokázala udržet. Jak jsem tu písničku poslouchala, říkala jsem si ‚Tohle se teď pravděpodobně někde děje, lidé vidí takové věci každý den, pořád se někdo musí dívat, jak před ním skládají americkou vlajku.‘ Prostě mě to dostalo. Tenhle film na mě po téhle stránce obrovsky zapůsobil.“